Dnešní děti mají vědu rády. Co bylo pro rodiče sci-fi, berou už jako vzdálenější realitu, říká Petr Cieslar

Když přišel jarní lockdown, ve Středisku společných činností Akademie věd (AV) právě finišovali s přípravami na Týden mozku. Festival o nejnovějších trendech ve výzkumu mozku a neurovědách pořádá Akademie věd už více než deset let, samozřejmě offline. Na letošní ročník už bylo vše připravené, ale najednou – konec. „Oslovil nás jeden z vědců, zda se nechystáme přednášky streamovat. Řekli jsme si proč ne, minimálně měsíc se nebudeme moct nikde scházet a nebudou žádné jiné popularizační akce. Tak jsme to nabídli všem našim popularizátorům,“ vysvětluje, jak na AV odstartoval projekt Věda na doma. Během jarní karantény se do něj zapojily desítky vědců a vědkyň z různých ústavů.

Když jste chtěli, aby některý z vědců například namluvil podcast, vyslali jste digitální kouřové signály a čekali, kdo se ozve?

U některých jsme si byli jistí, že se ozvou, Akademie věd má své „černé koně“ popularizace. Ale přihlásili se i lidé, u nichž jsme to nečekali. Oslovit je bylo jednoduché. Na facebooku máme interní skupinu, ve které komunikujeme s popularizátory. Dali jsme do ní výzvu a pak jsme ji poslali ještě přes email a dalšími kanály. Přihlásilo se opravdu hodně vědců. Všichni nebyli ochotní hned streamovat, ale poskytli například výukové materiály, třeba kvízy z češtiny, nebo posílali tipy na digitální výstavy, připravovali pro děti virtuální prohlídky.

Využili jste pro Vědu na doma všechny nabídky, které jste dostali?

Nakonec jsme zvládli snad úplně všechno, jen videí bylo sedmdesát. Některá vznikla jako stream, některá jsme sestříhali z materiálu, který nám vědci zaslali. V Botanickém ústavu například vymysleli pylovou detektivku. Natáčeli na Moravě podle vlastního scénáře a všechno i namluvili. Hledali původ žlutého pylu, který na jaře vždy hodně lidí řeší, a prokázali, že není z řepky. Zrovna pylová detektivka měla na facebooku asi 50 tisíc zhlédnutí. Pavel Suchan vzal děti na procházku do Astronomického ústavu, vědci z Botanického ústavu je pozvali do Průhonic.

Mluvíte o popularizátorech. To je v Akademii věd oficiální titul?

Skoro v každém ústavu je někdo, kdo je trénován ke komunikaci o vědě. Akademie pořádá cyklus vzdělávání pro popularizátory, v němž si mohou zlepšovat komunikační nebo prezentační dovednosti, včetně těch, které jsou důležité například pro správu profilu na sociálních sítích. Jsou to lidé, kteří většinou chodí přednášet do škol, takže jsou nejen profíky ve svém oboru, ale jsou také zvyklí komunikovat nejen s vysokoškolsky vzdělaným publikem, ale i menšími dětmi.

Tahle práce k vědě také patří. Vědci si uvědomují, že je potřeba, aby společnost jejich práci chápala. Například v souvislosti s koronavirem je dobré ještě navíc předávat znalosti i veřejnosti a popularizovat třeba epidemiologický výzkum.

Jaký je rozdíl mezi výkladem ve škole a popularizací vědy?

Na offline akcích z přednášejících čiší nadšení z oboru, fungují jako motivátoři, kteří ukazují, že má smysl dělat vědu. Dělají si legraci s balonkem naplněným héliem, ale také vysvětlí, co to bylo za vědu, než se zjistilo, že balonek díky héliu bude létat. Rozdíl asi spočívá v tom, že pro popularizátory to není hlavní práce. Učitelé vedou jednu hodinu za druhou, je to vyčerpávající a může být těžké hledat inspiraci. Popularizátor si jde přednášku užít, není to pro něj rutina.

Mají učitelé chuť stávat se popularizátory vědy?

Myslím, že ano. Akademie věd pořádá pro učitele letní kemp, učí se na něm od našich popularizátorů dělat pokusy nebo jak dětem ukazovat vědu v přírodě. Mám kamarádku, která pracuje v Botanickém ústavu. Vzala mě s sebou na prohlídku do botanického parku, neukazovala mi, jak se která květinka jmenuje, ale vysvětlovala, jak spolu bojují. Pak jdete krajinou a vnímáte ji najednou úplně jinak.

Jak dlouho se vy osobně věnujete popularizaci vědy?

Zhruba pět let. Začínal jsem offline, v Pevnosti poznání v Olomouci. Jsem historik. Ještě ve škole jsem se podílel na pořadu Akademická čtvrthodinka, který popularizoval hodně internetovým způsobem vyučující sociálních věd z Palackého univerzity. Mluvili a kolem nich přitom běhaly legrační gify, mělo to docela úspěch. Teď se starám o sociální sítě, prakticky denně vytvářím infografiky, videa, snažím se přizpůsobovat jazyk vědy cílové skupině na facebooku nebo na instagramu.

Jak moc člověk musí rozumět vědě, kterou popularizuje?

Popularizátor musí být naprostá špička ve svém oboru, musí být dobře seznámen se současnými výzkumy, protože jinak nebudou jeho poznatky aktuální. Například v Biologickém centru, kde zkoumají koronavirus, vytvořili animovaný film pro děti o PCR testování. Aby mohli takový film udělat, musí například vědět, že přístroj, kde se „pečou“ vzorky viru, mohou znázornit jako troubu a vysvětlovat na ní princip, jak tento přístroj pracuje. Potřebujete vědět hodně, abyste mohli předávat srozumitelně a aby použité metafory nebyly zavádějící.

Stává se, že se popularizace ocitne za touto hranou?

Je mnoho stylů. Příkladem hodně slangového je například facebookový profil Vědátor, který komunikuje dost internetovým jazykem a používá legrační infografiky. Schválně vědu bulvarizuje a je to vcelku vtipné. Konzervativnější styl může mít podobu knihy pro poučené laiky. Specializovanou odnoží je pak popularizace pro malé děti. Obecně je dnes ale definice popularizace vědy opravdu hodně široká.

Když se vrátíte do jara, co pro vás bylo největší výzvou?

Výhoda té doby byla, že nám publikum odpustilo technickou kvalitu videí. My to zřejmě budeme spouštět znovu, přemýšlíme třeba o natáčení minikurzů, které by se daly využít při výuce, ale budeme je muset jinak produkovat.

Víte, kdo si vaše videa pouštěl?

Hodně bylo vysokoškolských studentů a pak jsme také měli velkou skupinu lidí mezi třiceti až čtyřiceti lety, u kterých předpokládáme podle reakcí, že je pouštěli dětem, které samy facebook nemají. 

Je náročnější popularizovat vědu pro děti, nebo pro jejich rodiče?

U dětí je to, myslím, jednodušší. Výborné jsou seriály jako Big Bang Theory, obrovskou práci odvedly také sci-fi filmy a komiksová kultura. Dnešní děti vyrůstají mezi příběhy o superhrdinech, kteří jsou s vědou úzce spojení, ale na rozdíl od jejich rodičů už to pro ně vlastně není sci-fi. Třeba oblek Ironmana, to je pro ně už realita, i když budeme muset nějakou dobu počkat, než ho někdo vytvoří. Ani let na Mars už vlastně není nereálný, teoreticky už by tam bylo možné lidi poslat, jen by se asi nevrátili. Děti vědu mají rády, protože je skrytě přítomná v tématech, která je baví.

Je také zajímavé sledovat rozdíly mezi instagramem a facebookem. Na prvním nás sleduje mladší publikum, dejme tomu od patnácti do třiceti let. Na druhém jsou to lidé spíše od třiceti nahoru. Na instagramu se nestává, že by někdo hejtoval, nepamatuji se, že by někdo napsal třeba: No jo, vás stejně platí vláda. Řekl bych, že publikum, které tam máme, je tolerantnější. 

Vědu popularizujete už docela dlouho, byla pro vás zkušenost z jarního lockdownu v něčem nová?

Na jaře mě překvapila obrovská poptávka po vědě na sociálních sítích a také pozitivní odezva. Platilo to i o projektech, do kterých se Akademie věd pustila v rámci boje proti koronaviru, lidé takový vzdělávací i vědecký obsah vítali. Teď už mi to tak jednoznačné nepřijde, z řady témat se stalo minové pole, začali přibývat trollové. I když to je pochopitelné v době, kdy na sítích převládá frustrace z neustálých zákazů. Během prvního měsíce jsem si vyzkoušel, jaké je to pracovat šestnáct hodin denně. Výsledek stál za to, odezva od veřejnosti byla velká a pak přišla dobrá zpráva, že nás ministerstvo školství zařadilo mezi oficiálně doporučované e-learningové zdroje. Největší zásluhu na tom ale mají lidé, kteří streamovali, natáčeli videa...

Co bude s Vědou na doma dál?

Přes léto jsme ten projekt uspali, zkusíme jej nyní zprofesionalizovat. Obnovit ho chceme příští rok. Produkce už nebude tak punková jako na jaře, chceme se také trochu více věnovat vzdělávací metodice, soustředit se na to, pro koho to děláme a proč to děláme. Pokračovat určitě budeme.  

Petr Cieslar vystudoval historii a společenské vědy na Univerzitě Palackého v Olomouci. Už během studia se podílel na tvorbě videí popularizujících vědní obory, které studoval. Jako lektor a autor vzdělávacích programů pracoval v olomoucké Pevnosti poznání. V současnosti spravuje profily Akademie věd ČR na sociálních sítích.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.