Co to jsou ty kompetence? Výzbroj pro měnící se svět

Pojem kompetence, nebo konkrétně klíčová kompetence, není nic převratně nového. Na kompetencích je založený rámcový vzdělávací program, podle kterého se v českých školách učí už více než 15 let. Mnozí rodiče se s pojmem „kompetence” ale pravděpodobně potkali až teď – díky diskusi o tom, jak kompetenční kurikulum po téměř dvaceti letech upravit, aby víc odpovídalo současné realitě. Rámcový vzdělávací program nahradil do té doby používané školní osnovy. Zatímco osnovy učiteli předepisovaly vcelku do detailu, jaké učivo má „probrat“ a kdy, rámcový vzdělávací program označil za hlavní cíl vzdělávání nikoli získávání znalostí, ale rozvíjení kompetencí.  

Stavět znalosti a kompetence proti sobě by ale byla chyba. „Kompetence a znalosti si neprotiřečí. Znalosti děti potřebují a budou k životu potřebovat také, ale stále důležitější je, aby tyto znalosti uměly používat v různých situacích, aby je uměly získávat a také aby byly motivované i v dospělosti, až školu opustí, se učit nové věci,“ říká Tomáš Kuba z Asociace waldorfských škol, který se probíhající revizi kurikula zabývá mimo jiné jako člen pracovní skupiny Stálé konference asociací ve vzdělávání (SKAV). 

Recept na úspěch v životě

Pojem klíčová kompetence má hned několik definic. „Já si to překládám jako schopnost v různých situacích úspěšně jednat. Nejen mít nějakou znalost a dovednost, ale také schopnost ji použít. Umět propojit při řešení problému znalosti a dovednosti z více oborů. Znamená to ale také být ochotný tuhle práci udělat, rozumět tomu, proč je to potřeba. Nebo také mít postoje a hodnoty, které dítě ve škole, ale i později v dospělém životě vedou k tomu, aby byl kompetentní, aby viděl smysl v tom, že se bude dále a dále vzdělávat,“ vysvětluje Tomáš Kuba. Co všechno to téhle nutné výbavy k úspěšnému životu patří?

Potřebujeme vůbec pojem „kompetence”?

Kritici kompetenčního pojetí školního kurikula oprávněně poukazují na to, že děti ve škole kompetence rozvíjely dávno předtím, než se tento pojem objevil ve slovníku odborníků na vzdělávání (což bylo mimochodem zhruba v 50. letech minulého století). A že školní kurikulum, které za hlavní cíl vzdělávání považovalo předávání znalostí, přece nijak nebránilo učitelům vychovávat děti k toleranci a spolupráci nebo je motivovat k učení. Obávají se toho, že se učivo dostává do role materiálu, na kterém si žák podle učitelova výběru pouze cvičí kompetence, a s tím klesá úroveň vzdělání. Spory o Newtonovy zákony a to, jestli vzdělání dětí utrpí, když nebude v kurikulu výslovně napsáno, že učitel s žáky musí tyto zákony probrat, jsou toho důkazem.

Jenže podobné úvahy mají hned několik různých háčků. Tím prvním je už objem znalostí a vědomostí, které lidstvo nasbíralo za pět set let od doby, která stvořila ideálního renesanční učence. Nové poznatky přibývají obrovskou rychlostí a „nafukovat“ hlavy dětí nelze. Země, které jsou úspěšné například v mezinárodních šetřeních PISA, nebodují tím, že nechají učitele odvykládat co nejvíc látky, ale že si umí velmi promyšleně vybrat, co je podstatné. Vyměňují ve svých kurikulech kvantitu za kvalitu. „Znamená to, že jejich vzdělávací plány obsahují menší množství jasně popsaných témat, což umožňuje učiteli jít s žáky ve výuce více do hloubky. Tento přístup vyhovuje všem dětem – těm, co postupují pomaleji (učitel nemusí spěchat a žáci látku mohou dobře zvládnout), i těm, co jsou rychlejší (mohou látku studovat skutečně intenzivně),“ vysvětlovala na jaře na konferenci Úspěch pro každého žáka Lucy Crehan, anglická expertka na tvorbu kurikula a autorka úspěšné knihy Chytrozemě.

Kdo na tom bude lépe za deset nebo dvacet let? Dítě, které se od malička učí, že může porozumět probírané látce, byť za cenu toho, že se na některé z pohledu předmětu důležité znalosti nedostane? Nebo dítě, které proběhne letem světem základy celé řady vědeckých disciplín, aby se mu hned po písemce vykouřily z hlavy? JAK se zkrátka stává minimálně stejně důležité jako CO. Navíc – řada znalostí, které dnes považujeme za podstatné, možná už za pár let až tak nepostradatelné nebudou. „Dosud platné postupy a znalosti, kterým jsme se učili ve škole, jsou rychle nahrazovány novými. Současné školství už na rychlost civilizačních změn nestačí teď. Učitelé právem říkají, že „děti jsou jiné“. A dospělý život dnešních žáků bude nejspíš hodně odlišný od našeho,“ vysvětluje Tomáš Kuba. Jen namátkou několik trendů, které podle Světového ekonomického fóra zformují svět, ve kterém budou žít naše děti – klimatická změna, stárnutí populace, prohlubující se digitalizace (a umělá inteligence), rostoucí polarizace společnosti, hrozby převratů, růst ekonomik rozvojových zemí, změny v uspořádání mezinárodních vztahů, stupňující se rozdíly v příjmech a bohatství mezi lidmi.

Podle Michaely Horváthové, slovenské expertky s mezinárodní zkušeností, která přednášela v Česku o moderních trendech v rámci projektu Spolu k novému kurikulu, řada výzkumů jasně ukazuje, že trend ve vzdělávání, podle nějž je třeba opustit memorování faktů a více se zaměřovat na kompetence, je dlouhodobý a odpovídá vývoji společnosti. „V 60. a 70. letech byly důležité dovednosti pro rutinní práce, pro ně bylo memorování vhodné. To se ale s každým desetiletím posouvalo a dnes rutinní kognitivní dovednosti zvládá umělá inteligence lépe a přesněji než člověk. Co umělá inteligence zatím nedokáže, to jsou složitější úkony vyplývající ze sociálních a dalších ne-rutinních kompetencí. Budoucnost opravdu neumíme předvídat, zároveň ale umíme s velkou pravděpodobností ukázat, kam směřuje,“ řekla v rozhovoru pro web eduin.cz. Svět budoucnosti bude podle ní VUCA – proměnlivý (volatile), nejistý (uncertain), složitý (complex) a nejednoznačný (ambguious).  Newtonovy zákony ale nejspíš budou i v něm platit.

Co bude do budoucna potřeba? Přesně nikdo neví

Odhadovat, jak to změní společnost a čím by měla a mohla škola dnešní děti vybavit, aby nejen přežily, ale byly v životě úspěšné, je tak trochu věštění z křišťálové koule. Proč tedy přemýšlet právě o kompetencích? „To je podobná otázka, jako proč teď mluvit o ekologii. Přicházíme na to, že staré přístupy už nefungují. A to se týká i kompetencí. Částečně byly potřeba vždycky, částečně je to dané tím, jak se proměňuje svět, společnost, trh práce a s ním i očekávání lidí, jak budou v životě fungovat. Dříve si člověk vybral jedno zaměstnání a v něm si vystačil se znalostmi, které se naučil ve škole. Dnešní děti ale pravděpodobně za svůj život několikrát změní profesi,“ poznamenává Tomáš Kuba. 

Jak moc bude důležité, co všechno se nakonec dostane nebo nedostane do nového rámcového vzdělávacího programu? „Důležitější je, že se o tom, jak a co učit, veřejně mluví. Ano, potřebujeme RVP předělat, ale nakonec to bude jen dokument, do kterého otiskneme to, na čem jsme se dohodli nebo co nám bylo nadiktováno. Osobně si nemyslím, že v novém RVP bude hodně výrazných změn,“ říká Tomáš Kuba. Jestli se vzdělávání skutečně zlepší podle něj záleží spíš na tom, jestli učitelé změny, které jsou obsažené už v současném RVP, vezmou za své. A také zda se jim podaří ve větší míře osvojit si nové profesní kompetence a více využívat výukové metody, které pomáhají kompetence svých žáků rozvíjet systematičtěji. O tom, jestli se ze vzdělávání stane lepší místo, tak rozhodne nejen změna RVP nebo nové učebnice, ale také například změny v tom, jak se vzdělávají noví učitelé nebo podle čeho budeme vybírat ředitelé škol.

Jak poznat, že konkrétní škola učí kompetenčně? „Pro mě jedním ze signálů, že žáci mají dobrý vztah k učení. Že je učení baví není jediný, ani jednoznačný znak dobré výuky, ale když dítě přijde domů ze školy a nadšeně vypráví o tom, co při hodině dělali, a má chuť se dozvědět víc, je to pro mě důležitá známka. A obráceně – když to v dětech nevidím, vím, že se mi jako učiteli nedaří,“ poznamenává Tomáš Kuba.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.