Pozvat rodiče na vánoční besídku nestačí. Proč jsou vztahy mezi učitelem a rodinou při online výuce tak důležité?

„Hned po uzavření škol jsme nabídli konzultace pro učitele, překvapilo nás, jak velký o ně byl zájem,“ říká ředitelka Step by Step ČR Iveta Pasáková. Nabídli to, co umí – expertní radu učitelům, kteří hledali cesty, jak začít učit online. Potíž s tím byla (a stále je) zejména u dětí na prvním stupni, které vedle online nástrojů bojovaly často i se čtením a počítáním a neobešly se bez neustálé pomoci od rodičů.

Organizace, kterou Iveta Pasáková vede, v Česku nabízí do mateřských a základních škol vzdělávací program Začít spolu. Ten i za normálních okolností staví na spolupráci mezi školou a rodinou nebo na aktivním přístupu dětí k vlastnímu učení. Tedy právě to, bez čeho se online výuka neobešla. „Hledali jsme cestu, jak pomoci a přitom učitele ještě víc nezahltit,“ říká Iveta Pasáková. Výsledkem byl internetový seriál ZaS DOMA, který každou středu nabídl inspiraci dobrou praxí učitelů. Projekt se dostal do finále letošní ceny Eduína, zaměřené na inspirativní počiny pomáhající s výukou při jarním lockdownu.

Vy se zaměřujete na mateřské školy a na 1. stupeň základní školy. Učit malé děti online není jednoduché. S čím se na vás učitelé obraceli nejčastěji?

Dost se to proměňovalo. Na začátku to opravdu bylo zvládnutí základních technikálií, další na řadě bylo navazování kontaktu s rodinou. Za největší problém ale učitelé asi považovali přípravu vzdělávací nabídky pro konkrétní dítě tak, aby respektovala jeho podmínky. Program Začít spolu na spolupráci s rodinou staví, bylo to pro nás velké téma už před 15. březnem. Jak například ošetřit, že některé rodiny nejsou příznivci počítačů nebo že nemají podmínky pro online výuku? To se hodně řešilo v dubnu. Později učitelé například hodně řešili, jak ošetřit rodiče, kteří příliš vstupovali do výuky. I tomu jsme věnovali jeden z dílů online seriálu. Vysvětlovali jsme, jak vedle pravidel online vyučování pro děti nastavit pravidla také pro rodiče. Že jedna věc je dítě podpořit, vytvořit mu pro učení podmínky, ale druhá věc je nenechat dítě pracovat a být tím, kdo učení řídí.

Jakým tématem jste začali?

Nám hlavně chvíli trvalo, než jsme to celé vymysleli a než jsme nakontaktovali lidi, kteří s námi potom první díly připravovali. Školy zavřely v březnu, ale my jsme ten seriál začali vydávat až v dubnu. Ze začátku v týmu nepanovala úplně shoda na tom, jak má být seriál zaměřený. Možností, jak mohli učitelé čerpat inspiraci, bylo hodně, ale my jsme je nechtěli zahlcovat. Dohadovali jsme se například, jestli budeme cílit i na mateřské, nebo jen na základní školy, v čem máme expertízu, v čem můžeme nejvíc pomoci. Nakonec jsme vzali program Začít spolu a vybrali jsme z něj věci, o které by se učitelé mohli při výuce na dálku opřít. Vyšla nám z toho taková témata jako individualizace výuky, spolupráce s rodinou, formativní hodnocení a poskytování zpětné vazby, ale třeba i jak uspořádat v online prostředí komunitní kruh. Chtěli jsme také ukázat, jak se dá učení postavit na reálném prostředí domácnosti. Když to hodně zjednoduším, nepočítat sloupečky příkladů v učebnici, ale třeba laťky na plotě. To nám dalo základní představu. První díl se ale věnoval klasicky tomu, jak školu připravit na online výuku. Co je online výuka, co je asynchronní výuka, že má škola používat jeden komunikační kanál, takové ty základní principy, které už teď považujeme za normální, ale v březnu jsme se to všichni teprve učili. 

Od jara se situace opět změnila. Má váš seriál učitelům stále co říct?

Nedávno jsme si říkali, že některé díly už jsou pasé. Ale například otázka, jak by se mělo hodnotit, je aktuální pořád. Nejen jak hodnotit formativně, ale také jak v této době používat sumativní hodnocení, pokud s ním pracuji. Velmi aktuální je téma redukce vzdělávacího obsahu. Ministerstvo i školní inspekce ji doporučují, ale to pro školy znamená zasahovat do školního vzdělávacího programu a mnoho z nich se toho bojí. Za velké stále považujeme i téma podpory rodičů. Už to trvá dlouho a všichni jsou unavení. Pak je tu samozřejmě téma letošních prvňáčků. 

Máte v plánu v seriálu pokračovat?

Chystáme se na to, ale v jiné formě. Chceme navázat nějakými webináři. Učitelé, kteří do seriálu na jaře přispívali, získali nové zkušenosti, řeší jiné problémy než na jaře, mají spoustu nových podnětů, které mohou nabídnout ostatním. Webináře by jim měly dát prostor, aby ukázali, jak na to jdou oni.

Program Začít spolu funguje v Česku už od 90. let a je inspirovaný mezinárodním projektem, konkrétně metodikou Step by step. Promítla se do toho, co jste podnikali během jarního lockdownu, i zkušenost vašich partnerských organizací odjinud?

Začít spolu sice není český originál, ale už 25 let v Česku jde vlastní cestou. Naše mateřská organizace ISSA (International Step by step Asociation – pozn. red.) se zaměřuje hlavně na inkluzivitu a podporu rodičovských kompetencí u rodičů malých dětí. My jsme se v Čechách hodně soustředili na metodiku a didaktiku a na spolupráci mezi dětmi, mezi dětmi a učitelem a mezi rodinou a školou. Skoro bych řekla, že je to český originál. Vyvinulo se to do svérázné podoby, která ve světě nemá paralelu. 

Proč jste se vydali právě tímto směrem?

Tady se program hodně rozvíjel v mateřských školách a jak děti z těchto mateřských škol vyrůstaly, rostla potřeba vytvořit pro ně podobné prostředí i na základních školách. Klima v té době bylo nakloněné změnám. Program Začít spolu byl podle mě přitažlivý hlavně tím, že zahrnuje do vzdělávání rodiče, a přitom nemá pověst tak radikální změny jako Montessori nebo waldorfská pedagogika.  

O mateřských školách řada rodičů možná jako o vzdělávací instituci až tak neuvažuje. Jak důležitá je dobrá didaktika pro předškolní výchovu?

Když se přijde paní učitelka ze základní školy podívat do mateřské školy, kde se pracuje podle programu Začít spolu, nejspíš ji překvapí, jak dobře tam děti komunikují. Jsou zvyklé mluvit v komunitním kruhu, neučí se frontálně, jak je to v mateřských školách běžné. My pracujeme s konceptem spolupráce dětí v centrech aktivit. Děti jsou aktivnější, mohou ovlivňovat, co se bude dít, samy si plánují, čemu se budou věnovat. Učí se o tom komunikovat a hodnotit, jak se jim daří.

Pomáhají tyto dovednosti dětem při výuce na dálku?

Na sto procent, tomu jsme se také věnovali v našem seriálu. Ve školách s programem Začít spolu nebylo distanční vzdělávání takový průšvih jako jinde, protože učitelé byli s rodinami propojení, znali je osobně z různých neformálních akcí. A také děti jsou hodně zvyklé pracovat samostatně podle předem připravených instrukcí. Nebylo pro ně nic nového, když dostaly týdenní plán, jsou zvyklé uspořádat si práci, pracovat samostatně. Neříkám, že to bylo idylické, ale určitě se učitelům s těmi dětmi a rodinami pracovalo snáz.

Není udržování vztahů s rodinou pro učitele práce navíc?

To záleží na tom, co je podle vás prací učitele. Protože spolupráce s rodiči k ní patří. Když odbouráte strach, že rodič nahlédne pod pokličku vašeho pedagogického úsilí, zjistíte, že vám spolupráce s rodiči práci obohatí a často také usnadní, u nás spousta rodičů chodí do výuky a pomáhá. Ze začátku je to ale větší časová investice, to je asi největší bariéra, která od toho učitele odrazuje.

Jak vztah mezi školou a rodiči pěstovat?

Pozvat rodiče na vánoční besídku nebo na dýňobraní je spíše kontraproduktivní, protože to učitele ještě více vyčerpá. Důležité je věnovat čas tomu, aby rodič pochopil záměr učitele, rozuměl tomu, proč se věci dějí, jak se dějí. Ve chvíli, kdy to pochopí, se otevírá obrovský prostor pro spolupráci. Mohou například připravovat program pro centra aktivit, nabídnout, v čem jsou experti. Další prostor pro spolupráci je hodnocení dětí. Na třídních schůzkách se na školách, které vyučují podle programu Začít spolu, pracuje v tripartitách, na hodnocení se podílí dítě, rodič a učitel, spolu vytvoří plán dalších kroků, na jeho plnění opět spolupracují. Mezi učitelem a rodiči se tak vytváří dlouhodobý vztah.

Co když se rodiče na vzdělávání dítěte podílet nechtějí?

Samozřejmě je pravda, že se, jak dítě roste, angažmá rodičů umenšuje. Největší problém s rodinou má druhý stupeň, ale já myslím, že je třeba to nevzdávat. Pokud chci rodiče získat, tak toho dosáhnu. Ne možná na sto procent, ale dosáhnu toho.

Učitelé se shodují, že i při dobře vedené online výuce toho děti obsáhnou méně než ve škole. Co jim bude nejvíc chybět?

Na jaře jsem si myslela, že největší problém je ztráta sociálního kontaktu. Čím déle ale tato situace trvá, tím více se bojím obrovského deficitu ve vzdělání. Ztráty, které lockdown na vzdělávání způsobuje, jsou obrovské a podceňují se. A to vůbec nemluvím o ročnících, kdy děti dělají přijímačky a přestupují na jinou školu. To je specifický problém, dochází tu k výrazné diskriminaci. Mluví se o finančních ztrátách a o ztrátách na lidských životech, ale nemluví se o ztrátách na kompetenci k učení, o budování sociálních a pracovních návyků nebo o přesvědčení, že chodit do školy patří k životu.

Bude to podle vás mít větší dopad na prvňáčky, nebo spíše na děti z vyšších ročníků?

U těch prvnáčků je to hodně vidět, na 1. stupni se to budeme všichni snažit dohnat, důraz na to bude veliký. U starších dětí to tak snadno vidět není, tam je možná riziko větší, protože je skryté.

Iveta Pasáková je ředitelkou organizace Step by Step Česká republika od roku 2016, předtím v ní působila jako programová vedoucí. Dříve pracovala jako redaktorka pedagogické literatury a učebnic, učila na střední škole základy společenských věd a speciální pedagogiku, nějaký čas se v poradně věnovala kariérnímu poradenství. Vystudovala obor Pedagogika a ošetřovatelství na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.