Eva Motyková: Domácí škola ze mě dělá nepřítele mých dětí. Chci se s nimi zase kamarádit, hrát hry a jen tak být

Děti chodí do klasické městské základní školy. Úkoly dostávají mailem a přes Bakaláře. Každou chvíli slyším „mami, co je toto, co je tamto, co znamená toto a co mám dělat tady?“ Měla bych se učit s každým zvlášť, zabírá nám to tedy několik hodin denně. To se vám řekne – nechte to na jejich zodpovědnosti! Nejsou na to zvyklí. Jsou zvyklí, že jim učitel většinu učiva vyloží a že se pracuje od zvonění do zvonění, že potřebují kolektiv atd.

Víte, co mě na tom štve nejvíc? Že to ze mě dělá nepřátele mých dětí. Honím je do učení, kontroluju, popoháním, i když sama nechci a jsem z toho unavená.

Vzpomínám na první týden po uzavření škol… To jsme se do školy vůbec neučili, mysleli jsme, že to brzo přejde. A bylo to boží! Sledovali jsme spolu zprávy, hledali informace o virech, o jejich mutaci, o dění v Itálii, o zařizování nouzového stavu. Sledovali jsme společně vývoj v politice, porovnávali jednotlivé zásahy v různých státech. Zkoumali důvěryhodnost zdrojů. Hledali v historii, kde se to už dělo a jak to dopadlo. Jaké byly důsledky moru ve středověku v Itálii a Francii a proč přišel z Číny. Hledali jsme návody na roušky, zprovozňovali šicí stroj, pekli buchty a chleba. Hledali jsme recepty a uklidili pokojíček.

Tyhle věci jsem je učila já, to umím a baví mě to. A bavilo to i je. Našli jsme si čas i na společný film a deskovou hru. Byli jsme kamarádi. I nejstarší syn, i když je puberťák, s námi trávil hodně času.

A co jsme teď? Úkolů je hodně a nikomu se do nich nechce. Matka i otec jsou vyčerpaní a nemají sílu hádat se s dětmi, že by bylo fajn to všechno dokončit, odeslat, odpovídat paní učitelce. Nejmladší nechápe, proč je maminka ukřičená a nemá na ni čas. Nejstarší ví, že když mě potká, budu se ptát, kdy se budeme učit. Takže už za námi raději z pokoje vůbec nechodí.

Chci být zase kamarádkou svým dětem! Vařit s nimi, naučit je žehlit a pustit pračku, zatančit si zumbu… Já jako rodič umím své děti učit, ale ne podle osnov. Ráda jim ukážu svou práci, vtáhnu je do svých povinností, budu s nimi prohlubovat znalosti toho, co je zajímá. S nejmladší driblování, s prostřední tancování a malování, s nejstarším japonštinu a programování. Kdy jindy budou mít možnost zajímat se o to, co je baví? Zjišťovat, proč jsou vlastně tady, objevovat sebe a přitom mít rodiče po ruce?

Neberme jim to prosím.

Eva Motyková je personalistka, matematička, věčná studentka a matka tří dětí. Volný čas nemá, ale kdyby přece jenom našla chvíli, tančí zumbu.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.