Francouzský učitel má víc volna a nesupluje ani nedohlíží. Jsou tam ale jiné háčky, říká Češka, která učila třicet let v Paříži

V roce 1976 jsem v rámci studia na ČVUT odjela na stáž do Paříže. Jak už se to tak někdy stává, zamilovala jsem se a už jsem tam zůstala a vdala se. Nejdřív jsem pracovala na rektorátu své univerzity v administrativě a dodělávala jsem si diplomy, v roce 1985 jsem začala učit: sedmnáct let na lyceu Notre Dame a šestnáct let na základní škole v předměstské čtvrti Paříže Pantin.

Před pár lety jsem se kvůli svému tatínkovi rozhodla vrátit do Prahy. Oslavil 91. narozeniny a sám už na všechno nestačil. Nyní tedy učím matematiku v bilingvní sekci Francouzského lycea a francouzštinu na základní škole Dědina v Praze 6. O takových podmínkách, jaké mám teď, se mi ve Francii ani nesnilo.

Kdybych tak s nimi mohla cvičit

V Pantin jsem učila na privátní katolické škole Saint Joseph de La Salle, mívala jsem ve třídě zhruba 32 dětí mnoha národností. Turci, Srbové, Portugalci, děti přistěhovalců ze Severní Afriky. Francouzů v tomhle koutě Paříže moc není. Učit v tak heterogenních třídách je komplikované, protože každá národnost má jiný přístup ke vzdělávání, jiný temperament. Třeba děti z rovníkové Afriky nevydrží sedět - kdybych s nimi mohla cvičit nebo tancovat do rytmu násobilky a Pythagorovy věty, šlo by to určitě líp. I když dneska už to platí možná pro všechny děti.

V Praze mám proti tomu geniální podmínky – Francouzské lyceum je výběrová škola, mí žáci jsou většinou děti z dobře situovaných rodin, které jezdí do Dubaje na Dušičky a na Floridu na Vánoce. Jsou to taky většinou cizinci – Čechů mám asi 5 ze 14, ostatní jsou převážně Asiati a Rusové. Na základní škole učím francouzštinu v sedmé třídě – tam mám dvanáct dětí a všechny se chtějí francouzštinu naučit co nejdříve, nemusím je do ničeho nutit.

To se nedá srovnat s Pantin, tam to bylo v té dvaatřicetihlavé třídě různě motivovaných dětí někdy dost frustrující. Máte tam pár hodně chytrých dětí, masu průměrnou a pak pár dětí, které jsou hodně pozadu. A teď jak to v tomhle počtu udělat. Těm, co jsou hodně napřed, je potřeba dávat úkoly navíc, ale pak jsem je nestíhala po nich kontrolovat. Pro ty pomalé vymýšlíte různé věci, jak je doučit, ale pokud za nimi nestojí rodiče, tak je to těžké. Rodinné podmínky to často komplikují. Islám – ať je jakýkoli – drží rodinu pohromadě. Francouzské rodiny, to jsou dvě třetiny matek-samoživitelek.

Rodiče si připlácí za rodinnější atmosféru

Školné v Saint Joseph La Salle stojí asi dvě stě euro na měsíc a je to odstupňované podle příjmu rodičů. Dražší je jídelna, protože není dotovaná státem – zatímco ve veřejných školách stojí oběd tři eura, tady se platí dvojnásobek. Proto když dětem v půl dvanácté skončí dopolední část školy, spousta z nich se jde raději najíst domů, nebo si nosí s sebou jídlo v krabičce. Škola na druhém stupni končí nejdříve v 15.30 , někdy dokonce až v 17.25. Středeční odpoledne je volné, škola organizuje odpolední kroužky.

Z českého pohledu se může zdát zvláštní, že je na soukromé škole, kterou rodiče platí, tolik žáků ve třídě. Na české škole, kde učím teď, se třídy na jazyky půlí, takže jich mám oproti Pantin třetinu. Pro pochopení je potřeba kontext: v departmentu 93, kde se škola nachází, žije opravdu hodně cizinců. Tamní veřejné školy mají obrovské problémy s kázní – spousta dětí nerozumí francouzsky, ženská pro ně moc neznamená, takže když tam není učitel-chlap, tak je to opravdu těžké. Na veřejných školách studují i tisíce žáků, mají třeba šest nebo sedm tříd v ročníku. Na naší soukromé škole byly asi čtyři stovky žáků. To se samozřejmě odráží na atmosféře. Všichni jsme se navzájem znali, děti, které mě zlobily v devítce, jsem znala od šestky, takže jsem na ně měla páku. Je ještě možné je lidsky, emocionálně ovlivňovat. To už jde na těch obrovských veřejných školách jen obtížně.

Učitel jen učí

Francouzský učitel má víc volna, po každých šesti týdnech školy následují dva volné týdny: na Dušičky, na Vánoce, zimní prázdniny, dubnové a pak letní prázdniny. Jenže těch 14 dní je moc, děti ztratí rytmus a po návratu do školy se do toho musí znovu dostávat. Problémy to způsobuje taky rodičům – musí pořád řešit, co s dětmi v době volna. Školní rok se dělí na trimestry, takže vysvědčení se rozdává třikrát.

V Česku je podle mě rytmus školního roku lepší, ale zase jsou tu jiné nevýhody. Třeba to, že učitelé krom své pedagogické práce dohlížejí v jídelně, na chodbách, v šatnách… to ve Francii neexistuje. Na tyhle „dohlížitelské práce“ má škola jiné zaměstnance, a neexistuje ani suplování - buď hodina odpadne, pokud je na začátku nebo na konci vyučování, anebo se žáci z více tříd shromáždí ve velkém sále a tam je někdo hlídá. Ano, hlídá, neučí.

Ve Francii se dost liší podmínky pro učitele na veřejné versus na privátní škole. Učitelé ve veřejných školách jsou na tom lépe sociálně: mají trochu vyšší plat, nemocenskou hned od prvního dne a vyšší penze, ale já bych s nimi neměnila. V privátních školách učíte žáky z rodin, kterým na vzdělání víc záleží. Je tam také úplně jiná atmosféra v pedagogickém sboru, učitelé tam neustále něco vymýšlejí. Z veřejných škol jsou známy případy totálního vyhoření učitelů, znám jednoho, který na dva roky odpadl s depresí, už nebyl schopen učit, ale výhoda státního systému je, že mohl ve školství zůstat - nabídli mu místo v mediatéce. Když má učitel třídu, kterou nezvládá, ve veřejné škole se mu klidně může stát, že na to zůstane úplně sám. Na naší soukromé škole byl propracovanější systém a podpora od vedení.

Kdo dělá binec, jde do jiné školy

Když jsem měla problémové dítě ve třídě, nejdřív jsem to zkusila vyřešit s rodiči. Mluvila jsem s třídním učitelem, případně se zástupcem školy, který je odpovědný za příslušné ročníky – každé dejme tomu dva ročníky mají svého zástupce. A když není zbytí, tak je svolaná disciplinární komise. V ní jsou kvůli objektivitě jen učitelé, kteří žáka neučí.

Třídní učitel vyloží, co se stalo, a hlasuje se, zda dát žákovi ještě šanci, nebo ho podmínečně vyloučit, třeba na tři dny. Buď vůbec nechodí do školy, nebo chodí, ale sedí v knihovně a dělá si zadané úkoly. V krajním případě může být žák ze školy vyloučen zcela a reálně to znamená, že ty problémové si školy mění mezi sebou – kdo dělá binec u nás, toho dáme do jiné soukromé školy, odtrhne se od lidí, před kterými se předvádí a má šanci začít znovu.

A ještě jeden bič na žáky, který v Česku není: nechat je "po škole". To francouzští žáci velmi nemají rádi – zůstat ve škole déle, nebo přijít ráno dřív. Tam totiž nezačíná škola každý den stejně: někdy je od 8, někdy třeba až od 9.30, takže když má žák až od půl desáté, může ho učitel povolat už na osmou. Dostane nějaké úkoly a dohlíží na něj někdo z nepedagogických pracovníků, nebo si ho učitel vezme do třídy, kde v tu chvíli učí, a aspoň může ostatním žákům říct: Vidíte, takhle dopadnete, když nebudete pracovat, jak máte.

Každopádně když učitele někdo ždímá, nezůstane na to sám, tak jako se to snadno stane na veřejné škole, kde je těch problémů moc. Myslím, že dnešní děti ze sebe nevydávají tolik energie, kolik by měly, a ve škole jsou potom neudržitelné. Když vidím v Praze ty kluky, kteří by mohli kácet lesy, ale jenom se válejí od tabletu k telefonu, tak je mi jich líto.

Na střední bez přijímaček

Výhoda francouzských škol je, že se na střední školu neskládají přijímačky. Každá čtvrť má kromě základních škol odpovídající lyceum, na konci deváté třídy se sejde pedagogická rada a řekne, jestli je dítě schopno studovat na střední škole. Pokud ano, škola tam pošle spis žáka a je rovnou přijat. Ostatní můžou jít na učňovské obory.

Stejně jako v Česku, i ve Francii existuje spádová turistika, jen má trochu jinou podobu: když se rodičům nelíbí škola, do které je dítě přiřazeno – třeba proto, že je na ní moc dětí imigrantů - tak zkoušejí vymýšlet různé kličky, jak se dostat jinam. Řeknou třeba, že pro své dítě chtějí školu, kde se může učit čínštinu, nebo třeba italštinu. Když i tohle selže, mohou ho dát na privátní školu.

Inkluze má své limity

Inkluze existuje na úrovni školy, ale ne na úrovni třídy. Ve škole, kde jsem učila, mají sekci Segpa, což je zkratka názvu, který znamená něco jako Sekce adaptovaného profesionálního vzdělávání. To znamená, že krom všeobecného vzdělávání se tam děti věnují i praktické výuce: mohou si vybrat mezi zahradničením a vařením. Ve třídě je jen 16 žáků a jedná se o děti s lehčími hendikepy fyzickými i mentálními, s poruchami autistického spektra nebo s poruchami chování. Děti s ADHD chodí do běžných tříd.

Škola má pozemek, o který se starají děti ze Segpa, a zeleninu, bylinky nebo ořechy potom dodávají do sekce, která má na starosti vaření. Ta z toho vaří jednou za měsíc pro učitele a já jsem vždycky říkala, že to je nejlepší restaurace v Paříži.

Důležité je, že je systém propustný: když vidíme, že se někdo třeba v sedmičce vzpamatoval, tak může přejít do běžné třídy. Nejlepší děti ze Segpa chodí se zdravými dětmi třeba na tělesnou výchovu, na kreslení, na odpolední kroužky, nebo společně jely na výlet do Prahy. Na konci dělají závěrečné zkoušky a pak si mohou vybrat jakýkoli učební obor, nejen zahradničení a vaření.

Pak je tam ještě sekce pro více postižené děti, tu mají jen některé školy a je na to potřeba speciální povolení. V Segpa mohou být i děti, které nemají žádnou oficiální diagnózu, jen prostě nezvládají běžnou školu. V sekci ULIS (Unité Localisée pour l’Inclusion Scolaire) jsou děti s těžším postižením a je jich jen deset ve třídě. Kromě učitelů jsou s nimi ještě asistenti. Jinak jsou ve francouzských školách asistenti jenom na prvním stupni a přes to, že je ve Francii vysoká nezaměstnanost, tak jich je nedostatek.

Nedostatek je i učitelů. Zažila jsem, že do školy nastoupil učitel z Afriky, který ani neuměl pořádně francouzsky. Ve Francii je teď taková nezaměstnanost, že jít učit napadne leckoho. Pak to samozřejmě podle toho vypadá. K tomu, aby se stal člověk učitelem na soukromé škole, totiž nemusí mít hotové pedagogické vzdělání. Stačí jiný vysokoškolský diplom a projít konkurzem na konkrétní školu, testuje se oborová odbornost. Začínající učitel učí třeba jen dva dny v týdnu pod dozorem zaběhlého učitele. Pedagogické věci, didaktika a psychologie se učí takto v praxi, za běhu. Konkurz na veřejnou školu je těžší, ale kvůli nedostatku učitelů stačí k přijetí 9 bodů z 20, to není moc, že. Mimochodem – na stejné škále se bodují i žáci.

Kostkované šortky by ve Francii neprošly

Co se mi velmi liší, je dresscode učitelů. Na české škole nosí mí kolegové v létě klidně kostkované šortky. To ve Francii neexistuje, učitel musí mít odpovídající oděv. Děti nenosí uniformy, ale mluví se o tom, jestli je nezavést. Do školy, kde jsem pracovala, by se to hodilo, hodně se tam dbá na skupinovou identitu – škola má svou hymnu, odznak, slaví se různé slavnosti, buduje se sounáležitost.

Za těch třicet let, co jsem byla učitelkou ve Francii, prošlo tamní školství deseti reformami. Každá měla své jméno, většinou podle ministra, který ji prosadil. A všechny deklarují, že jim jde o jediné: rozvoj každého žáka. Motto poslední reformy, kterou jsem ve Francii zažila, znělo „Mieux apprendre pour mieux réussir“ (Lépe se učit a dosáhnout úspěchu) a zavedla mimo jiné to, že pětina vyučovacích hodin má být vyčleněna na mezipředmětovou spolupráci. Jako myšlenka přínosné, ale nejsem si jistá, jestli se v realitě něco změnilo. Francouzské školství má spoustu větších problémů než oddělené předměty. Jsem docela ráda, že mu už jen na dálku držím palce, aby se s nimi vypořádalo.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.