Nezavře pusu a hroutí se, když prohraje. Jak se daří nadaným dětem ve školkách?

Když Anna ze středních Čech vzpomíná na dětskou skupinu, kam ještě loni chodil její dnes šestiletý syn Míša, oči jí jiskří. „Tety tam byly úplně skvělé. Věděly, že se Míša zajímá o historii a přírodu. Věděly, že u každého tématu bude mít hromadu otázek navíc, a svědomitě se na ně připravovaly. Když ve čtyřech a půl začal číst, nosily mu pracovní listy a různé kartičky, aby mohl pracovat svým tempem na věcech, které ho zajímaly,“ vypráví. Míša sice nikdy na žádných oficiálních testech inteligence nebyl, rodina i dětská skupina ale pracovaly s tím, že je pravděpodobně nadaný. Brzy četl, rychle se učí – a zároveň je trochu úzkostný, bojí se výšek a nikdy by se třeba nepustil na kole rychle z kopce. „Teď je ve státní školce a je vidět, že na něj paní učitelky mají méně času. Jsem ráda, že si aspoň při odpoledním odpočinku může číst knihy, které si nosí z domova,“ dodává Anna.

Valerii z Prahy bude brzy třináct, z testování ve třetí třídě si odnesla „diagnózu” vysoce nadprůměrného intelektu a nerovnoměrného vývoje. Jak sama říká, na školku nevzpomíná ráda: „Učitelky mě pořád odháněly, jako bych je obtěžovala. Říkaly, že si mám jít hrát s dětmi.“ „Valerie byla prostě „jiná“. Fascinovaly ji různé montessori smart hry a hlavolamy, které si vydržela skládat hodiny. Sledovala seriál Byl jednou jeden život a chtěla si povídat o tom, jak fungují červené a bílé krvinky nebo imunita. Děti to nezajímalo a učitelkám svojí intenzivní povahou lezla na nervy,“ vzpomíná její máma Lenka. „Chvíli nezavřela pusu, pořád se na něco vyptávala. Špatně snášela prohry, nechtěla dělat nic, co jí hned nešlo, odmítala si hrát s hračkami. Podle učitelek byla sociálně nedozrálé dítě, kterému doporučily odklad školní docházky. Nakonec nám v poradně řekli, že je velmi nadaná a další rok ve školce se ukouše nudou.“

Nadání a nerovnoměrný vývoj = třaskavá kombinace

Nadané a přemýšlivé děti se obvykle řeší v souvislosti se základními a středními školami. Jenže vzhledem k tomu, že jejich odlišnost je vrozená, fungují „jinak“ už jako kojenci a batolata. A když přijdou do školky, mohou někdy se svou odlišností narazit. „Čím je dítě menší, tím méně je schopné seberegulace. Předškolák dává jakýkoliv diskomfort najevo hned, je to přirozené,“ říká psycholožka Pavla Picková, která pracuje jako koordinátorka nadání a zároveň se v Pedagogicko-psychologické poradně pro Prahu 1, 2 a 4 specializuje na práci s nadanými dětmi nižšího věku. „Mnohé nadané děti se navíc vyznačují nerovnoměrným vývojem. Odmalička bývají velkými perfekcionisty, těžce snášejí, když jim něco hned nejde. Mohou reagovat velmi citlivě na světlo nebo hluk nebo mohou mít potřebu organizovat ostatní dětí, a zažívají frustraci, když se jim to nedaří. Ne každou paní učitelku napadne, že se jedná o projevy nadání, někdy je pro ně takové dítě prostě a jednoduše rušivý element,“ vysvětluje.

Rozpoznat mezi pětadvaceti tříleťáky nebo čtyřleťáky nadané dítě nemusí být jednoduché, protože paní učitelky mají i tak práce nad hlavu, a navíc se to ony samy při studiu neučily. Pokud se tedy v této oblasti dál nevzdělávají třeba z vlastního zájmu, pak nemusejí vědět, na co se soustředit.

„Doporučila bych například web Národního pedagogického institutu www.talentovani.cz, kde najdou různé články, zdroje, materiály do výuky i informace o screeningové metodě NOMI, která může posloužit k identifikaci nadaného dítěte,“ říká Pavla Picková. Můžou potom rodičům doporučit další vyšetření nebo volnočasové aktivity.

Spoléháme se na sebe

„U nás ve školce prostě počítáme s tím, že tu nadané děti máme. V populaci jich je dvacet procent, my tady máme 109 dětí, takže určitě nějakých dvaadvacet z nich má nadprůměrnou inteligenci. Naším úkolem je si jich všimnout,“ říká ředitelka MŠ U krtečka v Praze 5 Dagmar Vávrová Čermáková. Podle ředitelky Vávrové Čermákové by samozřejmě bylo ideální, kdyby mohli děti, které se jim jeví jako nadané, odesílat na vyšetření do poradny: „Víme ale, že tady v Praze jsou poradny přetížené. Řeší různé poruchy, odklady školní docházky a podobně, takže pokud nás vyloženě situace nenutí, spoléháme se na sebe a spolupráci s rodiči.“

Z peněz, které školce městská část poskytuje, například nakupuje nejrůznější sady na optické a mechanické pokusy nebo zajímavé logické hry, kdy děti z kostek sestavují všelijaké obrazce – a mohou si hned samy svoje řešení zkontrolovat. Dokážou se tak zabavit, aniž by u nich musela učitelka sedět a soustředit svou pozornost na jednoho konkrétního žáka nebo žačku. „Samozřejmě jsou tyto hračky dražší, ale dokážeme si na ně našetřit,“ říká s úsměvem ředitelka. „Zase jich nepotřebujete tolik. A když vidíme, že některé z dětí vyloženě vyhledává různé stavebnice, logické hry, kartičky a úkoly, tak nám to o něm ledacos řekne.“

Někdy se stává, že se školka o zvláštních schopnostech dítěte dozví od rodičů, jindy zase bývají rodiče překvapení tím, co jim řeknou učitelky. „Rodiče mají často jedno, maximálně dvě děti a vlastně nemají srovnání. To, co jejich syn nebo dcera umí, jim přijde běžné. Proto občas pořádáme „hrací dny“, kdy rodiče mohou přijít a jejich potomci jim ukáží, jak a s čím si ve školce hrají. Když pak to své dítě vidí mezi ostatními, tak jim často dojde, o čem mluvíme,“ vysvětluje ředitelka.

Aby každý dostal, co potřebuje

Jedna věc je nadané dítě objevit, druhá věc je poskytnout mu dostatek prostoru pro rozvoj. Teoreticky podle školského zákona by i mateřinky měly být schopné nabídnout různým dětem různý program, diferencovat aktivity podle schopností dětí. „V praxi to ale například Česká školní inspekce mnohem častěji a důrazněji vyžaduje u základních škol než u mateřských,“ říká psycholožka Linda Kolenatá, která se věnuje práci s nadanými dětmi. „Spíš slýchávám, že se pozornost soustředí na děti, které potřebují v různých oblastech vyšší podporu, než na děti nadané.“ S tím souhlasí i Pavla Picková: „Určitě ale existují i státní školky, které jsou k potřebám těchto dětí vnímavé a dokážou nabídnout třeba i různé extra aktivity navíc. Není to ovšem pravidlem. Jen některé přemýšlivé děti totiž baví například samostatná práce s různými kartičkami a pomůckami, mnohé si spíš potřebují povídat, a to se ve velkém kolektivu zajišťuje těžce.“

MŠ U krtečka v Praze 5 spolupracuje s organizací Mensa, která sdružuje lidi s vysokou inteligencí. Od ní převzala metodu NTC Learning, kdy se děti, které to baví, učí rozvíjet svůj mozek různými aktivitami. Dozvídají se tak už v raném věku leccos o světě kolem sebe. Tím to ale nekončí – školka disponuje dalekohledy, elektronovými mikroskopy, které se dají brát ven, a pravidelně tu pracují třeba i s BeeBoty, na nichž se děti učí základy algoritmů a programování. Pokud už předškolák umí číst, může – a někdy předčítá i spolužákům.

„Měli jsme tu třeba dva kluky. Jeden miloval Robinsona Crusoe, druhý Staré pověsti české. Na školce v přírodě se nám oba roznemohli a leželi na marodce. Přišla jsem za nimi, oba si četli a byli úplně spokojení,“ vzpomíná s úsměvem ředitelka. „Nechali jsme je číst ostatním, ale pokud si vzpomínám, extra to nikoho nebavilo.“ Některé děti ve školce jsou bilingvní, jiné se zajímají třeba o sluneční soustavu, květiny, zvířata… „My hlavně nechceme, aby se nám tu děti nudily. I ty nadané, i ty běžnější musejí dostat to, co zrovna pro svůj vývoj nejvíc potřebují. Jinak by nás ta práce ani nebavila,“ říká přesvědčeně ředitelka Dagmar Vávrová Čermáková.

Nadané neznamená zralé na školu

Velkým tématem u nadaných dětí bývá jejich přechod ze školky do školy. A to zvlášť ve chvíli, kdy se potýkají s nerovnoměrným vývojem jako Valerie z úvodu článku. Někteří rodiče nadaných dětí si stěžují, že jejich dítě už třeba od čtyř let čte, ale ve školce s nimi víc řeší to, že má například slabou grafomotoriku a pláče, když se mu něco nedaří. Neustále také přibývá rodičů, kteří chtějí umístit děti do školy už před šestým rokem s tím, že se ve školce bude nudit. „To, že dítě čte a jeví se jako velmi bystré, ještě neznamená, že se mu bude ve škole dařit,“ vysvětluje psycholožka Linda Kolenatá.

Setkává se často s tím, že někteří rodiče svým přemýšlivým dětem velmi ustupují. Když je něco nebaví, nemusejí to dělat. „Jenže dítě musí ustát i to, že občas musí dělat věci, které ho nezajímají nebo mu nejdou. Pokud se dítěti něco nepodaří podle jeho představ a ono hned jde do afektu, bude mu to komplikovat práci ve škole. Když nedokáže počkat, až na něj přijde řada, bude to mít těžké. Někdy mi přijde, že si rodiče jdou jen pro potvrzení, že jejich dítě je ve všem skvělé, a jsou rozpačití, když slyší, že ještě něco potřebuje dotáhnout.“

I podle Pavly Pickové je otázka nástupu do školy ožehavým tématem. Stojí si za tím, že je opravdu potřeba každé dítě posoudit individuálně – a ani ona není velkým příznivcem předčasných nástupů. „Když mi pětiletý chlapeček přinesl čtenářský deník, kam si velmi pečlivě zaznamenával přečtené knihy, do školy jsem ho poslala. Dařilo se mu, ale jak mi pak říkala jeho maminka, prakticky celé první pololetí přicházel ze školy domů a šel rovnou spát. Ačkoliv byl velmi chytrý, přechod do jiného systému mu dal pořádně zabrat,“ vzpomíná na jedno z nadaných dětí, které v poradně vyšetřovala. V případě hodně nerovnoměrného vývoje Pavla Picková doporučuje některým dětem spíš přípravný ročník, kde se v menším kolektivu můžou ještě „dotáhnout“, a do první třídy pak nastupují s individuálním vzdělávacím plánem, aby nemusely několik hodin denně dělat věci, které už dávno zvládají. „A také doporučujeme, aby rodiče vyhledali nějaký klub nadaných dětí, badatelský klub nebo podobné prostředí, kde se nadaní mohou seznámit s podobnými dětmi. Bývá to úlevná zkušenost i pro rodiče. Vidí, že jejich dítě někam zapadne,“ dodává.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.