František Berka: Tělesná výchova je u nás zanedbaná jako máloco, děti jsou od pohybu spíš odrazovány

Dám příklad. Ještě před dvaceti, patnácti lety naši hokejoví junioři vyhrávali turnaje a byli mezi nejvíce zastoupenými v draftu NHL. Podobně dobře se dařilo i fotbalistům. A dnes? Asi každý vidí, že úroveň našich sportovců klesá. Kolem roku 2000 se úplně rozpadl systém práce s mládeží, výběr talentů a jejich kvalitní, profesionální soustavná příprava. Dnešní děti navíc mají daleko víc možností, jak trávit volný čas, a sport ustupuje do pozadí. Výsledkem je, že trenéři špičkových týmů a reprezentace si nemůžou vybírat z mnoha tisíců juniorů, jako tomu bylo dřív, ale jsou v podstatě rádi, když se jim podaří dát jakžtakž dohromady nějaké slušnější mužstvo.

Podle mě to začíná už v mateřských školkách a v návaznosti na to na prvním stupni ZŠ. Nechápu, proč se to děje, ale vidím, jak se ze škol a školek vytrácejí pohybové prvky, které dřív byly samozřejmé. Ve školkách se už děti neučí udělat kotrmelec, v mnoha školách jsou o přestávkách děti spíše odrazovány od pohybu. Mají hlavně sedět a mlčet. Rodiče, učitelé i ředitelé se asi bojí, že si děti ublíží. Chápu, ale když se nebudou pravidelně a spontánně hýbat, tak se pravděpodobně stane, že až se jednou rozběhnou, tak spadnou a něco si zlomí.

Porovnával jsem si rámcové vzdělávací plány na Slovensku a v ČR a vidím, jak naše české „osnovy“ tělocvik neustále oklešťují. Na Slovensku se toho žáci učí daleko víc.

My v Nadaci sportující mládeže jsme se rozhodli, že není možné se na všeobecný úpadek jen tak dívat. Společně se Západočeskou univerzitou v Plzni jsme dali dohromady projekt, kterým za posledních pět let prošly tisíce pětiletých v Plzni a okolí. Využíváme v něm studenty ZČU, kteří pak ze zkušeností čerpají do svých školních projektů a praxí.

Vytvořili jsme projekt Pohyb-1P; v němž testujeme pohybovou připravenost a zdatnost předškoláků. Je to systém pěti okruhů, pohybových aktivit, které se dají provádět i v těsných prostorách školkových tříd. Předškoláci driblují nohou i rukou s míčem, překračují překážky, skáčou atd. Za předvedené výkony dostávají body. Nakonec je podle výsledků rozdělujeme do tří kategorií – velmi úspěšné,  méně úspěšné a neúspěšné. Rodiče a učitelé pak dostanou do ruky analýzu jejich výkonů. Jak si dítě stojí? Co mu šlo výborně, co vůbec? S rodiči pak sdílíme tipy na různé sportovní kluby v okolí, kde dítě může svůj talent rozvíjet. Rodiče těch nejméně schopných dětí pak dostávají doporučení a odkazy, jak svému potomkovi pomoct, aby nezaostával a nekomplikoval si do budoucna vztah k pohybu.

Na tato zjištění pak navazují Sportovní hry mateřských škol, kdy smíšená družstva těch nejlepších předškoláků z jednotlivých školek závodí v atletických disciplínách na opravdovém stadionu. Jejich spolužáci jim můžou fandit, ale zároveň pro ně máme připravené pohybové hry a aktivity. Chceme, aby ti nejlepší mohli změřit síly, ale všichni aby se hýbali podle svých možností. Smyslem není děti selektovat na schopné a neschopné, ale inspirovat každého předškoláka – i když je pravdou, že našich akcí se účastní i lidé ze sportovních oddílů, kteří si mezi účastníky můžou zkoušet hledat nové talenty.

Zjistili jsme, že Sportovní hry se pro plzeňské školky pomalu stávají prestižní akcí. Ředitelé a ředitelky MŠ jsou tedy víc nakloněni tomu, aby do běžného programu dětí zařazovali daleko víc sportovních aktivit než dřív. Věřím, že když začneme už ve školkách, že se věci pohnou kupředu. Doufám, že když budou mít děti příležitost sportovat ještě před tím, než půjdou do školy, spíš u pohybu zůstanou. Jejich učitelé jim budou moct víc důvěřovat, že si hned neublíží, a budou ochotní se s nimi pouštět do složitějších cviků a aktivit než teď.

Věřím, že když si vytkneme pohyb jako prioritu, že bude zase lépe a trenéři budou mít z čeho vybírat. Že se nám podaří zase docílit toho, že sport bude pro děti normální a běžná věc. Dnes vidíme, že naši nejúspěšnější sportovci jsou spíš plodem vytrvalosti a soustředění svých rodin, než produktem promyšleného a podporovaného systému sportovní výchovy. Nedávno jsem někomu říkal, že jsme ve sportovní přípravě prošvihli celou generaci a minimálně tak dlouho nám bude trvat, než se z toho pomalu a pozvolna vyhrabeme. Je ale potřeba začít, včera bylo pozdě.

František Berka je vystudovaný tělocvikář, bývalý ředitel sportovní základní školy. Stál u zrodu Nadace sportující mládeže. Společně se Západočeskou univerzitou, Nadací sportující mládeže a městem Plzní  na Plzeňsku prosazuje projekty na podporu aktivního pohybu u předškoláků a podporu sportu dětí a mládeže celkově.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.