František Tichý: Makarenkův odkaz zdeformovala komunistická propaganda. Je to můj hrdina, vybudoval jsem podle něj gymnázium

Nečekal jsem to, ale četba mě strhla. Už po několika stránkách je čtenáři jasné, že jde o výjimečnou osobnost, a to i literárně, je to velmi poutavé čtení. A hlavně – Anton Makarenko řešil problémy jako já! Žil samozřejmě v jiné situaci. Na počátku dvacátých let minulého století panoval na území bývalého carského Ruska, ze kterého se stával Sovětský svaz, poválečný a porevoluční chaos. Rozpadající se státní struktury, bída a hlad. Po zemi se potulovaly miliony bezprizorných děti, většinou sirotků, které se shlukovaly do band a měly nakročeno na dráhu kriminálních živlů. Tyto děti teprve se rodící sovětský stát potřeboval nějak zpacifikovat, nejlépe i převychovat.

Makarenkovi dali za úkol vybudovat pro takové výrostky kolonii na východě Ukrajiny, odkud pocházel. Postupně pak měl na starosti takových kolonií několik.

Poměrně rychle – i když ne bez potíží – se mu podařilo vytvořit v nich funkční kolektiv. Jeho svěřenci, zvyklí na krádeže, násilí a bezcílné trávení času, se dobrovolně zapojili do práce a vytvořili komunitu, která sdílela cíle i nadšení. Dobře pochopil i popsal, jak je pro dospívající prospěšná fyzická práce, jak jim dělá dobře něco vyrobit, vytvořit a vidět výsledky a smysl své činnosti.

Makarenko vedl kolonii v polovojenském duchu, ale do dětí vkládal velkou důvěru a zapojil je do správy komunity. Právě jeho důraz na až vojenskou disciplínu mu vynesl střet s Leninovou družkou Naděždou Krupskou. Ta hájila principy svobodné školy bez nátlaku, tak jak to bylo v progresivních pedagogických kruzích té doby módní. Vymezovala se proti přísným a na trestech založených modelech nápravných zařízení, které děti lámaly tvrdou disciplínou a byly podle ní typické pro “buržoazní zřízení”.

Řád a disciplínu měl Makarenko rád. Neměl k vojenské struktuře odpor, jaký máme my. Kombinoval ji ale s prvky demokracie, převáděl rozhodování na nedospělé velitele jednotlivých oddílů sdružené do rady, sdílel s dětmi dobré a zlé a brzy si vysloužil jejich důvěru a lásku. Jeho heslem bylo “co největší důvěru v člověka a co největší požadavky na něj”. A to platilo i pro vychovatele a učitele. “Povoláním učitele je dobře se chovat,” bylo jeho dalším heslem. Je z toho zřejmé, že nevychovával slovy a řečněním, ale společnou činností. Kromě hospodaření na poli, v dílnách nebo ve stájích hrálo v jeho systému důležitou roli i divadlo, které chovanci pravidelně hráli i pro obyvatelé blízké vesnice.

Cíleně se nezajímal o minulost jemu svěřených dětí. Symbolicky při příchodu do kolonie spálil jejich staré šaty, aby mohli jako “nepopsaný list” začít nový život. A opravdu velká část z nich tuto šanci přijala. Velmi dobře odhalil, že když výtržníkovi svěříte odpovědnost, ne nutně toho zneužije, jak by se mohl domnívat někdo uvažující konvenčněji. Naopak, může ho to zásadně změnit - napravit. Kniha popisuje, jak jednoho z chovanců s kriminální minulostí Makarenko pověřil odvozem peněz na poštu, a dokonce ho vybavil zbraní. Ten se pak stal jedním z jeho nejoddanějších svěřenců a v pozdějším životě si sám vybral dráhu vychovatele. Tenhle přístup opravdu funguje a byl mnohokrát potvrzen všemi, kteří k němu sebrali odvahu.

Makarenko odmítal výchovu tresty. Ve svých rozhlasových přednáškách pro rodiče, které vznikly na vrcholu jeho slávy, mluví vysloveně o tom, že tresty dobrá výchova nepotřebuje a pokud rodič k trestům nakonec přistoupí, protože nic jiného nezabralo, je to proto, že někde předtím on sám něco pokazil.

Rozhodně odmítá tresty fyzické. Na svěřence vztáhl ruku jen jednou v životě, a byl to pro něj traumatický zážitek, jak píše v knize. Stalo se to v afektu během první fáze života kolonie, kdy mu chlapci výsměšně odmítali pomoci s prací. Poté, co jednoho z provokujících hochů v hněvu uhodil, nastala katarze a celá atmosféra se proměnila k lepšímu. Makarenko si správně uvědomil - a vysvětluje to svým kolegům - že nezafungoval trest sám o sobě, ale jeho vlastní opravdovost, nasazení, které žáci skrz to zoufalé gesto najednou pochopili.

Makarenkova kolonie si poměrně rychle vybudovala vlastní hospodářství a stala se až jakýmsi ostrůvkem relativního blahobytu v celkové spoušti poválečných a porevolučních let. Měla, jak to bývá, i své kritiky, odpůrce a závistivce. Kdyby nad Makarenkem nedržel ruku spisovatel Maxim Gorkij, dlouho by se neudržel. A posléze, v polovině třicátých let ho režim stejně od přímé práce s dětmi odstavil... Nikdy nebyl členem komunistické strany a osobně se domnívám, že kdyby nezemřel v roce 1938 v pouhých padesáti letech na infarkt, stal by se pravděpodobně obětí stalinských represí.

Velmi jsem toužil jeho zkušenosti využít v dětském domově, kde jsem jako mladík chtěl pracovat. Ale můj život nakonec dopadl jinak a místo toho jsem založil osmileté gymnázium Přírodní škola. To, co on vyzkoušel na dětech, které potřebovaly resocializaci, dobře funguje i na studentech z “dobrých” rodin. Přírodní škola na principech Makarenkovi blízkých funguje už dvacet sedm let.

František Tichý je český pedagog a spisovatel, tvůrce originálního výchovného systému kolektivní výchovy Přírodní škola, ředitel osmiletého gymnázia Přírodní škola v Praze, autor knih o pedagogice Výchova jako dobrodružství a Přírodní škola – cesta jako cíl.

Přírodní škola tráví v letošním školním roce všechny hezké dny venku. TADY je reportáž z jednoho školního dne v parku.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.