Jiří Klabal: Že prý české školy ubíjejí kreativitu našich dětí? Nenechte se mýlit, genocidu dětské duše provádíme spíš my rodiče

Malby, které jsou na stěnách, jsou… dívka odpověděla: „od sprejaře“.

Stezka, kterou vyšlapali jeleni, je… dívka odpověděla: „dolů z kopce“.

Tuk, který se získává z rostlin, je… dívka odpověděla: „nechutný“.

Z deseti vět měla osm špatně, učitelka ohodnotila práci čtyřkou. Příspěvek komentovaly desetitisíce lidí a v komentářích probíhal otevřený, nefalšovaný lynč na učitelku, která by podle diskutujících měla být minimálně upálena:

„Učitelé nedokáží v dětech vidět to krásné.“

„Potlačují kreativitu, osobnostní rozvoj a samostatné myšlení dětí.“

„Na českých školách probíhá genocida osobnosti.“

„Vždyť odpovědi té dívky jsou tak krásné.“

A podobně.

Jako rodič dvou školáků jsem o tom hodně přemýšlel. Odpovědi malé školačky byly možná nevinně krásné, v první řadě však - a to je třeba si přiznat - byly úplně špatné. Dívenka prostě neakceptovala, že píše test z českého jazyka, nezaznamenala, že práce je zaměřena na jediný konkrétní pravopisný jev, a dokonce si ani dobře nepřečetla zadání. Jednoduše nedávala pozor. Nic víc, nic míň.

Napadla mě u toho jedna věc: My, rodiče, se často oháníme bezbřehou kreativitou dětí, a přitom si neuvědomujeme, že jsme to často my, kdo ji ze všech nejvíc pošlapává. Upíráme dětem možnost naplno pohlédnout životu do tváře. Vystavit se jeho žáru. Mladý utvářející se člověk potřebuje vylézt na strom, postavit v lese bunkr, plazit se vysokou luční trávou, nahý přeplavat rybník, propadnout se při bruslení ledem, v dešti oběhnout zahradu, poblít se z třešní natrhaných v aleji za vsí, dostat ve škole pětku za odfláknutý úkol či poznámku za hrdinskou přestávkovou bitku o tu úplně nejhezčí holku ze třídy.

Dovolujeme jim to? Vždyť přece... klíšťata, alergie, ozonová díra, sinice, uprchlíci, paraziti, špína, nachlazení, úpal, nevyhnutelná globální apokalypsa...

Také mi není úplně dobře po těle, když moje děti šplhají sedm metrů nad zemí v koruně stromů, když sekerou štípají polena na táborák, když se brodí po pás bahnem rybníka, když střílí na zahradě ze vzduchovky, nebo se na lyžích řítí sjezdovkou co to dá. Ale pak se jim zadívám do očí a vidím cosi, co mi říká, že o tahle dobrodružství je nemám právo připravit. Tohle je ta skutečná, opravdová tvořivost a kreativita. Objevování nepoznaného.

České školství není primárním původcem stavu, kdy se z dětí skutečně postupně vytrácí schopnost samostatně uvažovat a utvářet si vlastní názor. Skutečným viníkem je přehnaně ochranitelská výchova, kterou kolem nich vytváříme umělou bublinu, v níž jsou zavakuovány v bezpečí svých displejů. Bráníme dětem poznat emoce, jako jsou touha a očekávání, zklamání a radost, vítězství a prohra, láska, strach, bolest… a možná taky štěstí.

Tak nevědomky a s nejlepším svědomím provádíme skutečnou genocidu dětské duše.

Jiří Klabal vystudoval český jazyk a literaturu a speciální pedagogiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pět let pracoval ve výchovném ústavu pro mládež, v současnosti učí na základní škole v Chropyni u Kroměříže, kde působí také jako metodik prevence sociálně-patologických jevů. Své texty, zaměřené na výchovu a vzdělávání, publikuje v regionálním tisku. Ve volném čase trénuje mladé fotbalisty. Je otcem desetiletých dvojčat.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.