Honza Dolínek: Drazí pěstouni...

Už tehdy (a ne poprvé) se objevila myšlenka profesionální pěstounské péče. Dávno se vědělo, že ústavní péče nemůže dost dobře té náhradní rodinné (pěstounské) kvalitou konkurovat a už tehdy zazníval dodnes se opakující pseudoargument, že když bude pěstounská péče „dobře“ zaplacená, budou ji lidi dělat pro peníze a nikoliv z lásky k dětem. Koneckonců i herečka Lucie Benešová v aktuální kampani novipestouni.cz říká: „Pěstounství je ta nejtěžší role, ale s nejlepší odměnou!“ A rozhodně tím nemyslí peníze.

Pěstouni mají nejen v tomto ohledu velmi blízko učitelům. Spolehlivě je zbytek společnosti častuje úctou k jejich povolání a stejně spolehlivě jim hází klacky pod nohy, když se dostaneme v debatách do bodu, že v obou případech je to také práce, za kterou pěstouni i učitelé berou plat. Malý.

Kde se v nás vzalo to podezření, že výplata pěstounů bude tou jedinou a hlavní a k tomu velmi špatnou motivací obejmout cizí dítě a posadit ho ke svému rodinnému krbu? Jistě obecně všichni známe rčení, že peníze kazí charakter, ale nevybavuji si, že bychom veřejně diskutovali platy hasičů, lékařů, vojáků… optikou, že když jim přidáme, budou svoji práci dělat pro peníze. A přitom práce pěstouna je s velmi mírnou nadsázkou téměř totální nasazení. 24 hodin denně, 7 dní v týdnů. Bez dovolené.

Tuším, že nejblíže k vysvětlení neviditelnosti pěstounské práce má dětské zjednodušení, které jsem před lety potkal ve své sociální bublině. „Maminka nepracuje, ona jen vaří, uklízí, pere a stará se o nás. To tatínek! Ten chodí do práce.“ Je to tak. Rodinné dobrovolnictví všech členů domácnosti není práce, za kterou kdokoliv z nás bere peníze. Děláme to jen pro radost a udržení domácího štěstí. Možná proto přirozeně předpokládáme, že každý pěstoun, který se dobrovolně rozhodne přijmout dítě do své rodiny, to udělá z dobrého srdce. Tečka. Ha, chyba lávky!

Výše uvedené samozřejmě platí u osvojitelů a jako trojnásobný adoptivní rodič vím, o čem píšu. Jenže jako adoptivní jsem de jure i de facto rodič a jak budu děti vychovávat, je zcela na mě. Pěstouni oproti mě musí k výchově připočítat různé papírování, cestování, reportování o vývoji dětí k soudu a jiným institucím. Dobří pěstouni nikdy do péče neberou pouze děti, ale i jejich biologické rodiče. Součástí kvalitní pěstounské péče je podporovat vazbu dětí na biologické rodiče. Samozřejmě se v roli pěstouna automaticky vzdáváte velké porce svého soukromí a vůbec si nedělejme iluze o tom, jak osudově velký a těžký batoh mají děti žijící mimo původní rodinu a jak náročné je pomáhat jim tu tíži nést. Ať už jde o zdravotní stav nebo jiné šrámy na duši i na těle. Představa, že taková práce se dá zvládnout jen z lásky, je v lepším případě naivní, čímž lásku k bližnímu nechci v žádném případě jakkoliv snižovat. Je to skvělý zdroj energie pro všechny rodiče světa. Jenže faktické ohodnocení pěstounské dřiny mělo u nás dlouhodobě blíže spíše k minimální mzdě než průměrnému platu. Přitom to není o tom, že bychom na dětech, které péči a pomoc potřebují, chtěli ušetřit. Za pobyt dětí v ústavech, které mají u nás stále silnou a v této době už poněkud smutnou tradici, jsme ochotni platit 30x až 40x více než za péči doma. Ale já nechci, aby hlavní argument pro poctivé ohodnocení práce pěstounů byl ten, že na tom stát ušetří!

Existují děti, kterým je v ústavním zařízení lépe než v pěstounské rodině. Třeba takový Harry Potter jistě mnohem lépe prospívá na internátu v Bradavicích než v rodině Dursleyových. Ale to je jen pohádka, milé děti. V životě to bývá úplně jinak.

V životní realitě všichni po pádu z kola voláme: Mamííííí. Proto je nanejvýš správné a poctivé najít mámu všem dětem, které ji nemají, a když to nejde jinak, tak férově zaplatit tu náhradní. A to tak, aby se cítila v životě z-a-b-e-z-p-e-č-e-n-á, protože jedině tak může dítěti poskytnout absolutně jinak nenahraditelný pocit bezpečí. Ostatně jak už říkal i psycholog a děkan Pedagogické fakulty Karlovy univerzity Zdeněk Helus: Ohrožené dítě potenciálně ohrožuje svět – může z něho vyrůst člověk, který nejenže se nebude podílet na stavbě tohoto světa, protože se tomu nenaučil, ale který bude jeho zkázou, protože ho nenávidí za všechny křivdy, které mu způsobil."

Drazí pěstouni,

a teď už dopis píšu, nejraději bych byl, kdyby vaše práce vůbec nebyla zapotřebí a uměli bychom pro každé dítě zachránit vztah s matkou a rodinou, která ho přivedla na svět. Ať to stojí, co to stojí. Jenže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Když už dětem potřebujeme nabídnout náhradní mateřskou náruč, ať je to ta vaše. Ať to stojí, co to stojí.

Honza Dolínek vystudoval obor sociální práce. Momentálně vede obecně prospěšnou společnost EDUin a snaží se žít podle poselství Jana Wericha „když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl”. Se ženou Janou mají tři děti školního věku.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.