I za války se chodí do školy, rodí se děti, snažíme se žít, říká česká maminka v Jemenu

Moje maminka je Češka, tatínek Jemenec. Seznámili se v Praze, kde táta studoval medicínu. Narodila jsem se a vyrůstala v Praze. Ve dvaceti letech jsem se rozhodla podívat do země svého otce. Zamilovala jsem se a zůstala. Manžel je Jemenec, ale s rodinou žil sedmnáct let v Británii. Máme tři děti, dva kluky (Fahid 24 a Sami 22 let) a čtrnáctiletou dceru Lindu.

Kluci studují vysokou školu a Linda je v osmé třídě. Manžel dříve pracoval pro britskou ambasádu a později si založil vlastní firmu a zastupoval nejrůznější zahraniční společnosti v Jemenu. Já jsem nejdřív byla s dětmi doma a pak jsem pomáhala manželovi v jeho práci. Také jsem soukromě doučovala angličtinu a tři roky pracovala v anglické škole.

Jemen je bohatá země chudých lidí

Jemen má asi 29 milionů obyvatel a leží na jižním cípu Arabského poloostrova. Mluví se tu arabsky a většinové náboženství je islám. Část Jemenců je perského původu a žije tu i židovská komunita, která je známá výrobou překrásných stříbrných šperků. Většina obyvatel tu žije na venkově a velkých měst moc není.

Když jsem přijela, hned mi Jemen učaroval, a to se ještě nezměnilo. Je to opravdu velmi exotická země, vzduch voní kořením a slunce tu svítí každý den. Lidé jsou tu strašně hodní a štědří. Pozvou vás na oběd k nim domů, i když vás vůbec neznají, a pohostí vás, i když toho sami moc nemají.

Jemenci milují děti a mají velkou úctu k rodičům. Neexistují tu domovy důchodců, o stárnoucí rodiče se starají děti, je to pro ně samozřejmost. Rodiny, přátelé a sousedi si navzájem pomáhají, když se někde koná svatba, narození dítěte nebo pohřeb, a vůbec kdykoliv je potřeba. Jemenci jsou take velice skromní, málokdy tu někoho slyšíte si stěžovat, a že by bylo na co.

Jemen je země nesmírně bohatá na nerostné suroviny, a přitom je v posledních letech jednou z nejchudších na světě, v podstatě v režimu humanitární katastrofy a hladomoru. Už šest let tu zuří válka. V médiích se dočtete, že podstatou sporu je konflikt mezi šíitskými a sunnitskými muslimy. Před začátkem války jsem ale slova „shia“ a „sunni“ nikdy neslyšela. Co vidím já je, že Spojené arabské emiráty a Saúdská Arábie bombardují Jemen, ničí nemocnice, školy, elektrárny, vodárny, letiště, památky i domy civilistů. Jemen je odříznut na souši i od moře, takže se sem jen těžko dostává humanitární pomoc ze zahraničí. Je to největší humanitární krize na světě za posledních sto let, ale o tom se víc rozepíšu později.

Školy fungují i za války

Na začátku války se samozřejmě školy zavřely. Děti tak zůstaly doma od března 2015 až do listopadu 2015. Pak se pomalu začaly otevírat, ale mnoho jich bylo zničeno a plno dalších fungovalo jako tábory pro rodiny, které přišly o své domy nebo uprchly z jiných měst do hlavního města Sanaa.

Jako v mnoha dalších zemích světa i v Jemenu existují státní i soukromé školy. Státní jsou zdarma, ale v jedné třídě může být padesát i více žáků. Učebnice poskytuje škola a na konci roku se vracejí pro mladší děti. Hodně dávno děti dostávaly i svačiny a platy učitelů byly na dobré úrovni. Teď v době války je to ale špatné. Děti nemají za co si koupit sešity a jiné pomůcky, a často se stává, že ve třídě omdlévají hlady. Spousta dětí do školy kvůli současné situaci ani nechodí. Pomáhají obstarat obživu pro své rodiny a prodávají na ulici různé věci nebo žebrají. Státní platy a důchody se už asi čtyři roky s menšími pauzami nevyplácejí, protože centrální banka se přestěhovala do jižního přímořského města Aden, které je ale okupováno Saúdskou Arábií a Emiráty. Mnozí učitelé ze státních škol odešli nebo odcházejí a hledají si jinou práci. Žáci teď musejí platit asi dva dolary měsíčně, aby učitelé mohli mít aspoň nějaký plat, takže školy opouštějí houfně další děti, které si nemohou ani tu malou částku dovolit.

Soukromé školy jsou na tom lépe, protože se v nich platí roční školné. Zatímco státní školy učí jen v arabštině, u soukromých máte na výběr mezi arabskými a těmi, které většinu předmětů učí v angličtině (samozřejmě kromě arabského jazyka, koránu a islámské výchovy). Ve třídách bývá maximálně dvacet žáků.

Máme tu i školky, kde se děti už učí nějaká arabská a latinská písmenka, číslice, něco z náboženství. Do školy se nastupuje v šesti letech a docházka – pokud si tedy rodina může dovolit dítě do školy poslat – trvá devět let a na konci se skládá jednotná zkouška z každého předmětu. Následuje tříletá všeobecná střední škola, opět zakončená zkouškou z komplet učiva posledního roku. Kdo má výsledek nad 85 %, může se hlásit na státní vysokou školu, která je zdarma, ostatní pouze na placené soukromé.

Přísnost nečekejte, ale tělocvik nebo hudebku také moc ne

Místo známek se v Jemenu dávají procenta – kdo má méně než polovinu, neprošel. Zkouší se pouze písemně. Malé děti na prvním stupni dostávají jen slovní hodnocení. Už od školky se nosí uniformy a v žádné škole neexistují školní jídelny, jídlo si dětí nosí v krabičkách s sebou. Končí se kolem jedné druhé, takže se to dá vydržet, a navíc každá škola provozuje nějaký malý obchůdek, kde se dá koupit něco malého k snědku. Když vyučování skončí, musí dítě někdo vyzvednout, jen soukromé školy si pronajímají minibusy a rozvážejí děti, samozřejmě jde o placenou službu.

Děti ve všech školách se už od první třídy učí angličtinu, v soukromých pak od páté třídy přidávají i francouzštinu. V soukromých mají i náznaky výtvarné a hudební výchovy, ale ve srovnání s Českem na hodně slabé úrovni. Tělocvik se sice zlepšil, ale jen na soukromých školách; ve státních kluci hrají fotbal a holky sedí na lavičkách a povídají si.

Domácí úkoly si každá škola stanovuje sama a nejmenší školáci je většinou ani nemívají. Učitelé se snaží děti netrestat, být pozitivní, pěstovat v nich sebedůvěru. Když nastane nějaký problém s chováním, řeší se kolektivně a všichni žáci hledají cestu, jak věci zlepšit. Učení těch nejmenších probíhá hodně hrou, učitelé se snaží u dětí zapojovat všech pět smyslů. Hodně se zpívá, někdy i tančí, kreslí. Školy se snaží pořádat i různé výlety nebo akce pro rodiče, třeba na den matek nebo státní svátky, předávání vysvědčení a odměn se také snaží pojmout nějak slavnostně.

I když je tady válka a země je v hrozném stavu, pokud má někdo aspoň nějaké peníze, snaží se je investovat do vzdělání dětí. Já jsem teď několik let učila a doučovala děti ze soukromých škol angličtinu i science (fyziku, chemii a biologii dohromady) a musím říct, že úroveň se hodně zvedla od té doby, kdy byli třeba naši synové malí. Stejně tak, pokud mají rodiče peníze, dají se už sehnat různé zájmové aktivity, což před dvaceti lety, kdy jsem do Jemenu přišla, vůbec neexistovalo. Všechno se ale odvíjí od toho, co si kdo může dovolit.

Co píšu o školách, se ale týká jen velkých měst, zejména metropole Sanaa, kde s rodinou žiju i já. Na venkově mnoho lidí nemá ani přístup ke vzdělání, ani peníze, takže až polovina starších lidí je úplně negramotná, a trochu mám strach i o generaci těch nejmenších a nejchudších dětí.

Na co jsem ale strašně pyšná, jsou jemenské ženy. Nejen že jsou krásné, ale jsou i neuvěřitelně silné. Když začala válka a muži ztráceli práci nebo nedostávali platy, byly to právě ženy, kdo zajistil rodinu. Začaly vyrábět, šít, péct a pomáhat si navzájem. Není to problém, oproti jiným arabským státům tady ženy volí, řídí auta, pracují, jsou činné v politice a mají vlastní firmy.

Jak se žije ve válce? Pomáháme si navzájem, jinak to nejde

Na začátku války jsme si mysleli, že konflikt nemůže trvat dlouho. Bydlíme v části Sanaa, která nebyla vůbec zasažená, takže jsme výbuchy slyšeli jen z dálky. Nebylo to ale lehké, celé město se otřásalo. Školy zavřely, děti zůstaly doma. Naši kancelář zničil nálet. Vypnuli elektřinu, ubývalo jídlo, léky i plynové bomby, které se tu používají na vaření. Vodu jsme si museli objednávat v cisternách a napouštět si vlastní nádrž. Ačkoliv se v Jemenu těží ropa, nebyl k dostání benzín. Noční nálety naše děti většinou zaspaly, když to bouchalo přes den, tehdy osmiletá dcera Linda někdy plakala. Snažila jsem se ji uklidňovat, ale v srdci jsem se samozřejmě bála.

Lidé si začali pomáhat, mezi sousedy se rozjel výměnný obchod. A tak plynuly měsíce, pak roky, a jakkoliv to může znít zvláštně, na život ve válce jsme si zvykli. Začaly se řešit praktické věci. Někteří nakoupili velké generátory, a kdo měl peníze, mohl se připojit. Auta začala jezdit na plyn. A já přemýšlela, jak můžu pomoci. S přispěním kamarádek z Česka jsem napřed nakupovala pro chudé rodiny v okolí potravinové košíky, pak v Ostravě vznikl spolek Pomůžu jak můžu, díky němuž jsem v Sanaa založila charitativní kuchyň, v níž denně nakrmíme přes stovku nejchudších lidí z okolí.

Jak už jsem psala, život jde dál. Žáci se vrátili do škol, někteří lidé do práce, konají se svatby, rodí se děti. Není to tu ale snadné, až osmdesát procent Jemenců žije na pokraji hladomoru. Lidé přišli o práci, o domov, někteří i o rodiny. Máme velké množství vnitřních uprchlíků, kdy lidé opustili své město nebo vesnici a museli se přesunout jinam, většinou k nám do Sanaa, kde je relativní klid a nejdostupnější pomoc. Žijí tu buď na ulici, nebo si pronajímají malé místnosti, které dřív sloužily jako obchody. Jejich děti nechodí do škol a žebrají. Jsou to často vdovy, které se kromě dětí musejí starat i o rodiče. Právě pro takové u nás v kuchyni vaříme, abychom jen bezmocně nestáli a nepozorovali, jak umírají hlady.

Opravdu nevím, jestli tu covid řádí, ve zprávách není nic slyšet. Slunce tu svítí každý den a lidé jsou asi už tak nějak odolní, když vydrželi tak dlouho. A tak doufám, že kromě všech těch tisíců špatných zpráv, které tu máme každý den, je tohle aspoň jedna dobrá.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.