přečtěte si novou knihu Chci se ti podívat do očí

Indiáni, sněhuláci, čerti a kolektivní kočky. Jak interpretovat výtvarné výtvory, které míjíte na školní chodbě

16. březen 2018

Škola by měla u dětí podporovat svobodného ducha a tvořivost. Jestli to dělá, poznáte i z výtvarných děl a dílek, která potkáte na školních chodbách. Můžete se z nich poučit i o tom, jaké další schopnosti rozvíjí u dětí výtvarná výchova. Zveme vás na komentovanou výstavu dětských výtvorů, které jsme viděli na různých školách po celé České republice.

Výtvarná výchova je předmět, kde by dítě mělo dostat příležitost projevit svoji kreativitu. Ale nejen to. Je tu ještě jeden úkol, o kterém se tak často nemluví. Ve výtvarce a při pracovních činnostech se trénují i základní manuální dovednosti. Práce s různými materiály, schopnost něco ustřihnout a přesně slepit, umění nanášet barvy. Pod vedením učitelů děti také rozvíjejí vnímání, jak barvy působí na diváka, učí se, co použitím jednotlivých barev mohou vyjádřit, a různé techniky, které malíři používají a co tím sledují. Když si prohlížíte výtvarné práce dětí, mějte na paměti všechny tyto vzdělávací cíle.

Trénujeme důkladnost a manuální zručnost

Na školních chodbách, zvlášť na prvním stupni, často potkáme něco, co by se dalo popsat jako jedno zadání, jeden výsledek. Tihle čerti a sněhuláci a zajíčci v zástupech dětem asi moc příležitostí k vyjádření osobitého vidění reality neposkytly, ale zase se hodně stříhalo a lepilo, pracovalo se s různými materiály, s látkou, papírem, vatou. Děti sice pracují se šablonami, ale některé prvky samy dokreslují. Někdy na chodbě potkáte vybarvené a vystříhané omalovánky. Na těch si děti trénovaly důkladnost a přesnost. Nic proti tomu, i když v tomhle věku je škoda nevyužít toho, že děti malují rády, divoce a bez omezení. Menší děti jsou ještě kreativně nespoutané. Je dobré je podpořit v rozletu.

Novinové domečky chrlící z komína barevná srdíčka a kytičky z ušních čistítek vypadají na nástěnce moc pěkně, ale nelze si nevšimnout, že domečky jsou podle jednoho mustru, stromek a kočka jsou navíc vždy na stejném místě. Tak jako „čistítkové“ kytky.

Indiáni každý svůj

Je ale vůbec možné, aby ve škole každé dítě dělalo svůj vlastní výkres po svém?  Je. Třeba tady děti k individuálnímu projevu prostor dostaly. Měly za úkol namalovat portrét indiána, možná samy sebe jako indiány. Sem tam někdo v lavici „obkresloval“, ale výsledek nese všechny rysy toho, co je na dětské tvorbě cenné. Spontánnost vyjádření, ochota pracovat netradičně s barvami, velká míra stylizace. Tady bylo sice také jedno zadání, ale deset různých výsledků. U kolektivní kočky (obrázek vedle) platí totéž jako u indiánů, ale ještě něco navíc. Je to dílo z částí, které vytvořily pěkný celek. Podílelo se na tom více dětí. Když takové obrázky potkáte, bod pro školu. Podporuje spolupráci.

A pak se objeví strach z vlastní nedokonalosti

Na druhém stupni začne být s výtvarkou problém. Děti k sobě začnou být hodně kritické, spontánnost a přirozená ochota experimentovat mizí. Dospívajícím se vlastní výtvory nelíbí, protože jim přijdou nedokonalé. Až na pár talentovaných, pro něž je výtvarno přirozeným způsobem vyjadřování, odmítají kreslit a malovat. Takže když potkáte na chodbě nástěnku s výtvory ve formě koláží, grafických děl, které vzniky za použití šablon, je to vlastně dobrá zpráva, protože tu mají učitelku výtvarky, která si je problému vědoma a hledá cesty, jak ho překonat. I tablo linorytů na druhé fotografii prozrazuje trpělivého a důvtipného učitele, který našel způsob, jak přimět děti ke tvorbě, naučil je docela složitou výtvarnou techniku a pracoval s celou třídou!

Malují jak expresionisté nebo impresionisté. Nebo fauvisté

Není to zase tak dávno, co byly děti ve škole trestány za „špatný“ výkres špatnou známkou, nesměly gumovat nebo přetáhnout. Dnešní učitelé vědí, že nejde o to děti vycepovat jako spolehlivé kopírovače předloh, ale zprostředkovat jim vztah k výtvarnému umění. Učitelé vedou žáky k pochopení, co vlastně může barva na obraze vyjadřovat, a učí to třeba tak, že nechají děti malovat technikami impresionistů, kubistů nebo expresionistů. Nebo fauvistů.

Na sérii fauvistických portrétů je zřejmé, že barva nevyjadřuje realitu, ale vnitřní stav, emoci, pocit.  Některé malby zase vznikly tak, že se na čtvrtku nalepí kousek nějakého slavného díla, nějaké to žluté Van Goghovo vlnící se pole, a děti zkouší obraz domalovat. A díky tomu chápou, jak míchat barvy a jakou techniku použít, aby se přiblížili originálu. Až půjdou příště do galerie, budou se na obrazy dívat jinýma, poučenějšíma očima.

A ještě něco k té procházce školními galeriemi. Někdy potkáte opravdu zajímavý výtvor v hezkém rámu a pěkně za sklem. Může to působit velmi důstojně, ale v protikladu k tomu hejna rozevlátých výkresů pověšených na šňůry za kolíčky na prádlo naznačují, že v tomto případě pracují všechny děti a že to je běžná věc. Zasklené umění může znamenat, že se škola prezentuje jen několika výjimečnými talenty, kteří to mají stejně od přírody a možná už navíc šly o dům dál.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.

Popup se zavře za 8s