Irena Čajková: Utajený skvost Ameriky. Tak se budoucí první dáma USA vyjádřila o škole, kde jsem taky studovala

K mému prvnímu setkání s community college (těžko se mi hledá český ekvivalent toho názvu) došlo nedlouho po mém prvním příletu do Chicaga. Už je to skoro třicet let. Za oceán jsem se vydala pouze s jedním kufrem a bez jakéhokoliv jazykového vybavení. Anglicky jsem uměla akorát tak pozdravit a představit se. Na Morton College v Ciceru na předměstí Chicaga, kde jsem bydlela, nabízeli kurzy angličtiny jako druhého jazyka – a to úplně zadarmo. Po písemné rozdílové zkoušce, během níž jsem si náhodně vybírala z odpovědí a, b nebo c, jsem byla zařazena do třídy lehce pokročilých. Tam jsem poznala své nové „americké“ kamarádky – Rosu z Mexika a Shahad z Kuvajtu. Dodnes vzpomínám na okouzlující učitelky Sigitu Balzekas, jejíž otec založil v Chicagu litevské muzeum, a Vlady Williams, narozenou v Československu.

Po roce jsem změnila bydliště a z Morton College jsem přešla na College of DuPage ve městě Glen Ellyn západně od Chicaga, pod kterou jsem na nové adrese spadala. Tam jsem kurz angličtiny dokončila. Jeho nejpokročilejší úroveň už byla placená, ale jako barmanka pracující na téměř plný úvazek jsem si mohla poplatek dovolit celkem bez problémů.

Výhodou těchto "community" škol je právě nízké školné, což rozhodně nemá vliv na kvalitu profesorů či vybavení školy, které jsou velmi dobré. Community colleges jsou veřejné instituce, které jsou vedle podpory od státu a školného financovány z velké části z daní z nemovitosti. Trvalé bydliště v daném distriktu zaručuje jeho rezidentům právo na studium za zvýhodněnou cenu a existují i další slevy pro seniory nad šedesát pět let.

Kromě finanční dostupnosti je velkou předností těchto škol také jejich dostupnost akademická. Když jsem se po roce stráveném v Čechách už jako vdaná paní vrátila do Chicaga natrvalo, můj americký manžel mi tehdy řekl, že pokud nechci strávit život prací v restauraci, asi bych měla něco vystudovat. Ačkoliv jsem na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy absolvovala v sametovém roce dva semestry, zápočtem z chmelové brigády a trojkou z mezinárodního dělnického hnutí jsem se tehdy na americké univerzitě pochlubit nemohla - uznání vzdělání ze zahraničí totiž vyžadovalo na můj vkus příliš mnoho papírování. A tak jsem začala úplně od nuly. Na College of DuPage po mně nikdo nevyžadoval ani doklad o ukončeném středoškolském vzdělání. To k zahájení studia na tomto typu školy není podmínkou.

Klíčem k úspěchu je pro netradičního studenta také flexibilní rozvrh a široká nabídka kurzů ve všech povinných disciplínách. Aby získal po dvou letech titul, který potvrzuje absolvování, musí nasbírat určitý počet kreditních hodin. Záleží ale pouze na něm, kolik kurzů si každé čtvrtletí nebo semestr naloží a bude-li do školy docházet i přes léto. Právě tato pružnost v sestavování rozvrhu mi umožnila skloubit studium s prací, a vyhnout se tak studentským půjčkám.

A dobrý prospěch mi pak navíc zajistil částečné stipendium pro studenty, kteří se po ukončení dvouletého studia rozhodnou přestoupit na čtyřletou univerzitu. Bakalářské studium trvá v USA čtyři roky. Na DePaul University v Chicagu už to sice vzhledem k výši školného bez dluhů nešlo, ale bakalář mě díky dvěma letům stráveným na komunitní škole na předměstí vyšel na ‚pouhých‘ dvacet tisíc dolarů, nikoliv pětapadesát. V letech 1997–2000, kdy jsem na DePaul University studovala, se školné pohybovalo okolo čtrnácti tisíc dolarů za rok. Dnes to je skoro čtyřicet tisíc.

Community colleges by se velmi brzy mohly stát ještě dostupnějšími a umožnit dosažení alespoň dvouletého vyššího vzdělání i těm sociálně nejslabším. Cílem budoucího prezidenta Joea Bidena je úplně zrušit školné na státních colleges a univerzitách, a navázat tak na prezidenta Obamu, který bezplatné studium na community colleges navrhoval už před pěti lety. Od Jill Bidenové, která by ve své učitelské profesi ráda pokračovala i poté, co bude její manžel uveden do funkce prezidenta USA, se očekává, že mu v této záležitosti bude dobrou poradkyní a oporou.

Irena Čajková pochází z Nymburka a už patnáct let učí španělštinu a nyní čerstvě i češtinu na Chicagské univerzitě, která patří k nejlépe hodnoceným v USA. Původně do Spojených států odjela na turistické vízum a pracovala tam nejdřív načerno v české hospodě. Ve volném čase, o sobotách, se věnuje výuce bilingvních děti na historické české škole Tomáše Garrigua Masaryka.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.