Iva Pekárková: Afričan jako učební pomůcka aneb pro české děti je dobré sáhnout si na cizince
Děti v jedné základní škole ve východních Čechách nedávno dostaly předčasný vánoční dar. Do třídy totiž zavítal můj skoromanžel Kenny, Čech nigerijského původu, a stal se světlým bodem jejich výuky. Kenny, který o sobě hrdě říká, že je „originál Afričan“, jim totiž dovolil, aby si mu – když ho pěkně požádají – sáhly na vlasy. Měli jste vidět to nadšené stádo, které se přihnalo k tabuli a začalo jeden přes druhého žebronit: „Prosím, můžu si vám šáhnout na hlavu? Prosíííím!“ A měli jste vidět ty něžné dětské ručičky, jak s vědeckým zápalem zkoumají, čeho se nikdy předtím neměly šanci dotknout – černošské vlasy. Později si děti pološeptem sdělovaly své postřehy: „On má vlasy jako drátěnku na nádobí!“, „On má vlasy jako koberec!“
Musela jsem si vzpomenout na vlastní sžíravou touhu dotknout se, aspoň na vteřinku, té záhadné, exotické věci, kterou takové černošské háro představovalo. Bylo mi už skoro dvacet – na univerzitě jsme měli afrického spolužáka a já jsem několik týdnů plánovala, jak to zařídit, abych si na něj mohla sáhnout. Na nic jsem nepřišla a moje sžíravá touha – čistě vědecká! – zůstala neukojena ještě řadu let.
Myslím, že je skvělé představit dětem zástupce docela jiné rasy a kultury, rozšíří jim to pohled na svět. Nejlepší samozřejmě je mít spolužáky všech barev a národností, jako třeba v Londýně. Zkušenost ukazuje, že se děti navzájem kamarádí bez ohledu na rasu, rozlišují spolužáky jen podle toho, jestli si s nimi rozumějí a mají si co říct. To je fantastická příprava pro život ve světě, který je – ať se nám to líbí, nebo ne - čím dál víc promíchaný. V českých školách zatím bohužel nic podobného neexistuje. Třídy bývají jednobarevné, tu a tam s nějakým tím Romem či Vietnamcem. Všechny ostatní národnosti a rasy jsou velká výjimka. O to důležitější pro děti bylo, když se směly dotknout „opravdického černocha“.
Oba, já i můj skoromanžel, jsme měli z návštěvy ve škole dobrý pocit. Kennymu vůbec nevadilo, že byl využit jako učební pomůcka. Je to člověk s krásným srdcem, naprosto bez předsudků, a pokud může přispět k porozumění mezi národy a umenšení rasové nenávisti, udělá to rád.
Už se mi do mailu slétlo několik žádostí od učitelek a ředitelek škol. Prosí nás, jestli bychom se nemohli stavit i v jejich škole, povyprávět dětem o životě v Anglii a v Africe, a, ehm, možná jim dovolit si na Kenna taky sáhnout. Takové turné plánujeme na jaro.
Iva Pekárková je česká prozaička, publicistka a překladatelka z angličtiny. Studovala přírodovědeckou fakultu, obor mikrobiologie a virologie, ale krátce před jejím dokončením, v roce 1983, emigrovala. Zakotvila v Americe, kde vystřídala několik zaměstnání, včetně barmanky, sociální pracovnice a taxikářky v New Yorku. V roce 1997 se na čas vrátila do Prahy, od roku 2005 žije v Londýně. Literární činnosti se věnuje od začátku 80. let. Výběr z knih: Pečená zebra (román), Postřehy z Londonistánu, Multikulti pindy jedný český mindy (blogoknihy).
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
