Jak přežít ADHD v rodině i ve škole? Oceňujme i ty nejmenší úspěchy

Štěpán v první třídě pravidelně nosil domů poznámky typu: „Nedává pozor“, „Běhá po třídě“, „Zapomíná pomůcky“. Když se jeho matka ptala třídní učitelky, jestli by nemohl mít ADHD, učitelka možnost zamítla, podobně jako dotaz po možnosti asistence. V nové škole byl Štěpánovi nakonec „papír“ z psychologicko-pedagogické poradny uznán, ale se slovy, že ho přece může dostat každý. Prakticky to však pro něj stejně ve škole vůbec nic neznamená. Co podle Aleny Šešulkové děti s ADHD od pedagogů vlastně nejvíc potřebují?

„Děti s ADHD často žijí v negativním světě, protože od svého okolí dostávají mnoho negativních zpětných vazeb. Potom jsou vůči této negaci tím víc senzitivní a přepjatěji na ni, například i ve škole, reagují. Podle mě tak potřebují na prvním místě podporu. Můžeme s nimi navázat spolupráci, když jednoduše projevíme snahu jim porozumět,“ říká.

Na tom, že úplným základem pomoci dětem s ADHD jsou informace, tedy porozumění problematice a specifikům této poruchy, se odborníci víceméně shodují. Jedním z pilířů žádoucího přístupu je podle Aleny Šešulkové takzvaná pozitivní motivace, o níž mluví i na svých kurzech. „Trest dětem neříká, co mají dělat, pouze co dělat nemají. Pozitivní motivace má samozřejmě velký význam u všech dětí, děti s ADHD ji ale potřebují ještě víc. Pomáhá i nám, kteří o ně pečujeme, ovlivnit naše vnitřní nastavení, způsob, jímž na tyto děti pohlížíme. Někdy jsme až skrze optiku pozitivní motivace schopni všímat si jejich drobných pokroků a ocenit je, přidat jim tak střípek něčeho pozitivního.“

Jak skutečně motivovat

Učitelé často používají různé motivační systémy, například smajlíky. Tento způsob bývá založen na tom, že když se nám daří, získáváme, ale když se nám nedaří, smajlíky zase ztrácíme. U dětí s ADHD je potom bohužel veliké riziko, že své chování nemají vždy plně pod kontrolou. Mívají výrazně lepší a výrazně horší dny. V těch lepších dnech jsou tyto děti schopné ADHD kompenzovat, ale jsou dny, kdy se jim to nedaří. Pokud se takovému dítěti bude většinu dní dařit, ale bude vědět, že může potom v tom jednom dni ztratit všechny smajlíky, je to pro něj velmi demotivující. Potom bohužel sledujeme rezignaci na jakoukoli snahu, tyto děti vnímají jako bezpečnější se do žádné snahy nepouštět.

V Centru pro rodinu a sociální péči, kde Alena Šešulková pracuje, se mimo jiné tedy snaží vytvářet těmto dětem prostředí, kde se mohou cítit přijímané i se všemi svými problematickými projevy. Mohou se učit přijímat samy sebe a pracovat na svých projevech v bezpečném prostředí. A je důležité nabízet těmto dětem způsoby relaxace, které jsou s ADHD kompatibilní: „Pokud se člověk s ADHD bude jen snažit cíleně uklidnit, může se stát, že to pro něj bude ještě větší zdroj stresu. Nabízíme tedy způsoby relaxace, které zaměřují pozornost cíleně na něco konkrétního a poté pracují se zaměřením a udržením pozornosti,“ vysvětluje Šešulková.

Respektujeme se i s odlišnostmi

Když děti s ADHD snášejí kritiku mnohem hůř, znamená to, že bychom je neměli kritizovat? Alena Šešulková vysvětluje, že vnímá velký rozdíl mezi tím, jestli kritizuji ve smyslu nepříjemné, dehonestující kritiky, anebo prostě dávám dítěti zpětnou vazbu. Ta je pro něj velmi důležitá, pokud je popisná a podaná respektujícím způsobem: „U dětí s ADHD se bohužel často setkáváme s nálepkováním typu ‚tady to je ten zlobivec‘, což je nálepka, ze které je potom těžké vystoupit. Řada projevů poruchy pozornosti je navíc nevědomá, takže zpětná vazba je určitě důležitá, ale lze ji podat třeba takto: ‚Vidím, že ti zase pozornost ubíhá jinam...‘“ Důležité je tedy děti s ADHD především motivovat a dovolit jim uvidět jednotlivé, i sebemenší dílčí úspěchy. Třeba pomocí motivačních plánů, kde si dítě může vybarvovat políčka za splněné úkoly a pociťovat tak odměnu za snahu.

Důležitou okolností je podle Šešulkové také práce s celým dětským kolektivem, klimatem celé třídy. Obecně je podle ní výhodné pracovat na tom, aby ve třídě vznikalo klima, kde děti respektují, že jsou mezi nimi i děti nějak znevýhodněné, protože je to běžné. Děti s ADHD to mají těžší v tom, že jsou jejich projevy v kolektivu často velmi výrazné, někdy obtěžující. Zároveň na nich znevýhodnění není na první pohled vidět, na rozdíl od fyzického postižení. „Každý máme ale nějaké silné a slabší stránky. Mám zkušenost, že se podařilo třeba už i ve druhé třídě, aby spolužáci dávali zpětnou vazbu svému spolužákovi s ADHD respektujícím způsobem. Není třeba o konkrétním dítěti říkat, že má ADHD, mnohem lepší je vysvětlit, že je pro něj obtížnější se soustředit. Třídní klima neznamená, že jsme všichni kamarádi, ale že se vzájemně respektujeme i s odlišnostmi.“

I rodič potřebuje opečovat

Kromě výše zmíněných témat Alena Šešulková zdůrazňuje téma sebepéče u rodičů dětí s ADHD. Někteří rodiče až s dětmi sami zjistí, že se s ADHD potýkají, ale mají ho třeba již dobře zvládnuté, takže nemají potřebu procházet diagnostikou. Péče o děti s ADHD je ale náročnější, zároveň při ní sehrává důležitou roli trpělivost. A tu si člověk může dovolit, když se sám cítí dobře a není přetížen. V Centru pro rodinu a sociální péči nabízejí rodičům individuální setkávání, kde téma sebepéče otevírají. Je možné se tam učit různým způsobům relaxace, které lze zařadit do každodenního života, aniž by výrazně časově zatěžovalo. 

ADHD u dítěte se týká celé rodiny při pohledu z více stran: „Naše zkušenosti potvrzují, že bez práce s celou rodinou, s celým systémem, není efektivní pomoc dítěti možná. Důležitou podpůrnou roli zvláště u těžších forem ADHD může sehrát také medikace. Stav dítěte může značně ztěžovat terapii, a aby na ni dítě vůbec mohlo začít reagovat, je někdy třeba využít léků. Ty by ale neměly být základní a jedinou formou změny,“ vysvětluje psycholožka Tatiana Jopková, taktéž z brněnského Centra pro rodinu a sociální péči, které je svým zaměřením v České republice ojedinělé.

Štěpán nakonec medikaci užívá a pociťuje změny, ve škole i doma se mu lépe soustředí. Jeho matka ale popisuje, že získat pro něj v současné době v Praze terapeuta považuje za téměř nemožný úkol.

Roztěkaná mysl

Zajímavý pohled na diagnózu ADHD přinesl kanadský lékař Gabor Maté, který tvrdí, že jde o takzvaný coping mechanismus lidské mysli (tedy že jde vlastně o způsob, jímž se děti vyrovnávají s prostředím, v němž vyrůstají). Gabor Maté sám ADHD trpí, stejně jako všechny tři jeho děti. V knize Roztěkaná mysl popisuje svou teorii, dle níž se struktura fungování mozku vyvíjí v přímé návaznosti na vztazích s pečujícími osobami. („Lidé s poruchou pozornosti jsou neuvěřitelně citliví na sebenepatrnější náznak odmítnutí, byť takový náznak může být i pouhým výplodem jejich úzkostlivé představivosti. Takovou reakci může způsobit i nevhodně načasované odvrácení zraku při rozhovoru.“)

Na konkrétních příkladech ze života popisuje, jak se historické události otiskly do jeho povahy a jak potom tyto vzorce zase on přenášel na své vlastní děti. Zároveň píše, že jeho cílem v žádném případě není obviňování už tak dost vystresovaných rodičů. Cílem je snaha o hlubší porozumění cestám, které mohou vést k vnitřnímu zklidnění celé rodiny.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.