Vzdělání pedagogů není až tak důležité. Podstatnější je, jestli mají dobré srdce, říká matka dvou dětí s autismem

Váš desetiletý Toník má kromě autismu i mentální retardaci. Jak vlastně probíhá jeho vzdělávání?

Toník chodí do speciální školy, kde neexistují jednotné osnovy. Každý žák se učí to, co se naučit zvládá. Někdo se dokáže naučit číst, psát a počítat, takže se to i naučí. Někdo zvládne například pracovní sešity pro předškoláky, tak se věnuje těm; někdo jiný se učí třeba sebeobsluhu. Vzdělání je komplexní celek, nemůžeme ho omezit pouze na učivo v rámcovém plánu pro základní školy. Konkrétně náš Toník se tedy učí sebeobsluhu, jako třeba mýt si ruce. Taky se například zdokonaluje v komunikačních dovednostech. Speciální pedagožky, které tam pracují, si všimnou, když se dítě „na něco chytne“, a hned to rozvíjejí dál – ať už jsou to nějaké znaky, fotografie, prostě cokoliv, co děti zaujme. Myslím, že z velké části jim děkuju za to, že Toník mluví. Jsou vzdělané i v oblasti autismu, takže třeba vědí, že když si dítě oblíbí nějakou trasu procházky, je dobré mu ji hned zpočátku začít narušovat, aby si příliš nezvykl, protože pak už s ním nehnou a už nikdy se nepůjde jinudy. Určitě to není „jen“ hlídání, všichni žáci se tam hodně rozvíjejí. Toník patří mezi nejtěžší případy, ale i on je vzdělavatelný, proto je dobře, že chodí do školy.

Povinná školní docházka je ale devítiletá, co bude potom? Necháte si Toníka doma?

Teoreticky tam Toník může chodit až do 26 let, protože po základní škole navazuje speciální střední škola. Já ale nevím, jestli tam bude moct chodit třeba ještě aspoň příští rok. Už teď je každý den na hraně kvůli jeho agresivitě. Ve speciální škole pracují křehké víly, žádné stádo bachařů, a z Tondy roste chlap jako hora. Co bude dál? Nevím, ale vím, že bych ho nezvládla mít naplno doma. Je hodně kontaktní, pořád je na mě nalepený, neustále vyžaduje interakci. Už jsem i volala jeho tátovi, se kterým spolu nežijeme, ať si ho bere víc, že to prostě nezvládám. Ale je to těžké, on má také svůj život, potřebuje chodit do práce – což já bych tedy taky chtěla, ale moc nadějně to teď nevypadá. Asi je ten pravý čas hledat centrum, které by do budoucna bylo schopné Tondu přijmout na několik dnů v týdnu. Už jsem se rozhlížela, ale tam, kde by byli ochotní si vzít do péče agresivního autistu, je samozřejmě dlouhatánská čekací doba. Samozřejmě je to pro nás velký krok, že budeme pro dítě hledat „ústav“. Říkáme si, že teď podáme žádost, necháme se zapsat do pořadníku a třeba za deset tu službu využijeme. Doufám, že do té doby přežijeme s nějakým větším odlehčováním. 

O dvanáctiletém Péťovi jsme zatím skoro nemluvily. Jaká je jeho cesta vzdělávacím systémem?

S Péťou je to v něčem složitější než s Tondou, protože nemá jasně ohraničené potíže. Péťa je pro mnohé učitele a učitelky opravdu velké sousto, ale to je i pro mě jako mámu. Sice jsem psycholožka, ale vývojovou psychologii jsem spíš jen tak prosvištěla, nikdy jsem s dětmi pracovat neplánovala, takže v jeho dvou a půl letech mě ani nenapadlo, že by se vyvíjel nějak nestandardně. Měl diagnózu dysfázie řeči, špatně mluvil, ale jinak to bylo evidentně chytré dítě, takže jsem ho přihlásila do běžné státní školky a zeptala jsem se tam, jestli se před jeho nástupem budou ještě chtít sejít. Ředitelka na mě hned vypálila, jestli to jako myslím vážně? Když jsem jí nabídla asistentku, odvětila, že „tyhle novoty my tady netrpíme“.

Jak jste to vyřešila?

Člověka takové chování samozřejmě sráží. Hned začnete pochybovat o sobě, o svých rodičovských kompetencích... Nakonec nastoupil do speciální mateřské školky, ale nedá se říct, že by tam úplně zapadl. Uvažovalo se i o tom, že do první třídy půjde s diagnózou poruchy chování. Ta představa mi lámala srdce. Pro každou mámu musí být těžké, když okolí její dítě vnímá jako „zlé“ nebo „divné“. Nakonec jsem se rozhodla, že Péťu integrujeme do první třídy běžné pražské státní základní školy. Tam jsme narazili dost tvrdě, v první třídě totiž kvůli nějakým administrativním zmatkům neměl ani asistentku pedagoga a jeho učitelka si s ním vůbec nevěděla rady, ačkoliv vystudovala speciální pedagogiku. Postupně jsme zjistili, že problém s ní nemáme jen my. Bylo to dost nepříjemné, vyhrotilo se to, ale nakonec se provalilo, že byl Péťa učitelkou šikanovaný. Dali jsme ho do jiné třídy, kde byla učitelka bez titulu ze speciální pedagogiky, ale zato spravedlivá, v dobrém slova smyslu přísná, lidská. Hlídala si hranice, nebrala nic osobně. Najednou se to všechno zlepšilo.

Pak jste se přestěhovali z Prahy na Benecko do Krkonoš. Jak přijali Péťu na novém místě?

Tady chodil do malotřídky. Celkově se tady vzdělává nějakých patnáct až dvacet dětí, kdy v jedné třídě jsou prvňáci a druháci a v další třeťáci, čtvrťáci a páťáci. Jsou tu dvě učitelky, jedna ředitelka a asistentka pedagoga. Myslím, že z Péti měly trochu obavy, ale zvládly to krásně. Ředitelka nás přijala velmi vřele, o Péťovi mluví hezky, je velmi trpělivá. Tři roky, které Péťa u ní ve škole strávil, byly zatím ty nejlepší, a je na nich vidět, že rozhodující opravdu je to, aby lidé, kteří s podobnými dětmi pracují, měli hlavně dobré srdce.

A co spolužáci, jak ti vašeho syna přijali?

Spolužákům do hlavy nevidím. Někteří si asi myslí své, ale najevo nic nedávají. Většina z nich jsou ve volném čase velcí sportovci, ale ve škole nejsou vedení nijak soutěžně. Ne každý asi má Péťu v oblibě, ale nedávají mu to otevřeně najevo a on má teď konečně prvního živého kamaráda, kluka z druhé třídy, který je taková čistá duše, velmi chytrý, a netrpí předsudky. Jsem za jejich přátelství moc ráda.

Každopádně teď ale Péťu čeká velká změna…

Ano, dostal se na gymnázium, respektive dostal se na obě, kam se hlásil. Ani jsem o to moc nestála a mám z toho trochu obavy, ale prostě přijímačky udělal, takže mu nebudu se svými strachy stát v cestě. Celá jeho příprava byla taková humorná; přinesl si ze školy loňské a předloňské testy, prolistoval to a řekl „to je děsná nuda, to rozhodně dělat nebudu“. Já jsem chtěla, aby na druhém stupni pokračoval na montessori základní školu, dokonce tam byl i na zkoušku a moc se mu tam líbilo, ale paní ředitelka nakonec měla obavu, že jeho přijetí školu příliš zatíží. Já si to nemyslím, ale přesvědčit ji nemůžu. Samozřejmě chápu, že komplikované dítě si nikdo dobrovolně do školy nevezme, ale bylo mi z toho dost smutno. Mohl by tam pracovat svým tempem, nebyl by pod tlakem a věřím, že právě tento typ školy by mu hodně prospěl. Trochu se bojím, jak bude gymnázium psychicky zvládat.

Péťa se tedy na přijímačky naučil sám?

Ano. A vlastně ani nevím jak. On je fakt chytrý kluk, ale zase není vůbec nadaný pohybově. Říkala jsem si, že nebudeme zbytečně investovat energii do rozvoje jeho nejslabších stránek. Nutím ho chodit v létě na procházky a v zimě na lyže, ale jinak při pohybu dost trpí. Naproti tomu s počítači mu to jde skvěle, sám si hledá různé kurzy, vzdělává se. Ani nevím, jak se naučil anglicky v podstatě na úroveň maturity, takže se nějak stalo, že zvládl i ty testy. Přišel tam, zabloudil, málem netrefil na záchod, ale udělal to. Samozřejmě ve velkém městě by to měl těžší, ale tady u nás na horách výsledek stačil k tomu, aby se dostal na obě školy.

Jak vás přijali na gymnáziích? Neopakovaly se obavy ze strany vedení?

Nechci ukazovat prstem, ale do jedné ze škol jsem zavolala, vysvětlila situaci, ale rovnou mi řekli, že „tohle prostě nepůjde“. Ani se se mnou nechtěli sejít. Nechtěli Péťu vidět a trvali na tom, že sice složil přijímačky a nemůžou ho odmítnout, ale že to prostě nebude dobré. Ten telefonát mě poslal úplně do kolen, rozbrečela jsem se tady před dětmi, bylo mi to hrozně líto. Na druhé škole to naštěstí zachránili, hned si mě pozvali, byli opravdu vstřícní a já viděla, že se společně se mnou snaží přijít na to, jak to všechno udělat, aby tam Péťa chodit mohl. Víte, já bych ho mohla vzít na domácí vzdělávání, nejspíš by za dvě hodiny uměl vše nezbytné, ale zbytek času bych ho tahala od počítače. Jenže proč? Péťa chce a potřebuje být součástí komunity, navazovat vztahy, a já doufám, že právě na gymnáziu bude těch „divných chytrých“ dětí víc a on tam lépe zapadne.

O zkušenostech rodičů s nepřijímáním „odlišných“ dětí ve školách jste natočila i video…

Ano, a právě telefonát s výše zmíněným gymnáziem mi poskytl značnou část materiálu! Ono se to nabaluje. Koneckonců i já pracuju s rodiči podobně specifických dětí a od nich také slýchám nejrůznější zraňující výroky, které na jejich adresu pronesl nějaký učitel nebo ředitel. Nechci šmahem shazovat všechny pedagogy, mnoho jich je skvělých, ale nejen já jsem si už vyslechla zraňující komentáře, také mnoho mých klientů a přátel s dětmi s ADHD nebo PAS. To video je jen jakýsi „výběr z hroznů“, kdybych měla použít všechno, s čím jsem se kdy setkala, bude mít hodinu a půl. 

A aby toho nebylo málo, napsala jste i knihu, která je už skoro vyprodaná, a váš Péťa ji prý ohodnotil jako „mistrovské dílo“.

U nakladatele ještě pár kousků je, jinak se ale prodávala nad očekávání dobře. Ocenění od Péti si vážím, ale zase je třeba říct, že kromě komiksů prakticky nic nečte, takže nemá úplně srovnání. Kniha je o našem životě od narození mladšího synka až po jeho druhou třídu. Zachycuje, jaké je to zjistit diagnózu, umístit děti do vzdělávacího systému, vyrovnávat se s vědomím, že nic nebude, jak jsme si malovali, o rozpadu naší rodiny, založení nové a přestěhování se z Prahy do hor. Je protkaná humorem, který mi pomáhá přežít. Je plná originálních výroků mých dětí. Určená je rodičům dětí na autistickém spektru, všem studentům speciální pedagogicky, pedagogům, asistentům i široké veřejnosti.  

Jak myslíte, že Péťu přijmou jeho noví spolužáci na prahu puberty? Jak zvládne náročnou školu?

Nevím. Nechci nic předjímat, neumím si vůbec představit, jak to celé bude. On prostě neřeší praktické věci, proto také potřebuje asistentku. V horkém dnu odejde do školy v mých holínkách. Kalhoty a tričko si vezme naruby, takže on se obléká a já pak napravuju škody. Nemá úplně dobrou jemnou motoriku, takže svačinu si nepřipraví, jelikož nezvládne používat nůž, a chleba si je schopný mazat půl hodiny, na což já samozřejmě nemám trpělivost. Prostě ta sebeobsluha je horší, a navíc se ztrácí v myšlenkách, je hodně pomalý, takže asistentka ho musí vracet k práci. Občas si z něj dělám legraci a říkám mu, že ani ten autismus neumí pořádně, protože opravdu nemá rád pořádek a nezvládne ho udržovat. Bude rýsovat úplně tupou tužkou a nenapadne ho si ji ořezat, ve školní tašce má šílený bordel, všechno zmačkané a zničené...

Co myslíte, že by to mohlo Péťovi usnadnit?

Někdy si představuju, že by nám mohlo pomoct, kdyby si mě pozvali do školy a já mohla spolužákům vysvětlit, o co jde, v čem je Péťa odlišný. Musela bych se s ním samozřejmě domluvit předem, co bych na něj mohla prozradit. Navrhla bych, že kdyby měl někdo nějaké dotazy nebo potíže, že bych tu pro něj vždy byla a mohl by se na cokoliv doptat. Na jednu stranu si samozřejmě říkám, do jaké míry je na Péťu třeba ještě upozorňovat, ale na druhou stranu vím, že nejvíc se bojíme toho, čemu nerozumíme. Gymnáziu jsem tu možnost nabídla a dám na názor školy, zda to bude potřeba. Ale třeba Péťa zapadne bez nějakého dalšího řešení a vysvětlování.

Eliška Antošová vystudovala psychologii. S prvním manželem má dva syny, oba s autismem, s druhým manželem zdravou dceru. O své zkušenosti s výchovou dětí s poruchou autistického spektra píše na webu Divnoženka, vydala i knihu s názvem Na autismus jedině autibiotika. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.