Jak přimět teenagery, aby žili zdravě a nebrali drogy? Na Islandu to dokázali. A něžně

Na konci 90. let se přitom islandská mládež jevila jako jedna z nejzhýralejších v Evropě. „Po ulicích Reykjavíku se v pátek večer skoro nedalo chodit, nebylo to bezpečné,“ vzpomíná americký psycholog Harvey Milkman pro magazín The Atlantic. „Potulovaly se tu hordy opilých teenagerů, které ohrožovaly sebe i svoje okolí a chovaly se dost nechutně.“

Prevence je lepší než represe

V roce 1998 na tom byli mladí Islanďané tak, jako jejich české protějšky teď. 42% šestnáctiletých Seveřanů tehdy přiznávalo, že v uplynulém měsíci zažili opilost, 23% tehdy denně kouřilo cigarety a 17% okusilo marihuanu. O dvacet let později jsou čísla výrazně nižší, tedy – 5% opilých, 7% s jointem konopí, 3% s cigaretou. Jak se to Islanďanům podařilo? Objevili model prevence, který u teenagerů opravdu funguje, a neváhali do něj investovat.

Psycholog Harvey Milkman pracoval jako psycholog s problematickou mládeží v USA už v 70. letech. Během let praxe zjistil, že mladé lidi vedou k rizikovému chování různé důvody. Někteří chtějí zažít vzrušení, další potřebují uniknout stresu a úzkosti. Položil si na svou dobu poměrně radikální otázku: jak to udělat, aby děti vůbec s drogami a alkoholem nezačínaly? V 90. letech se přestěhoval na Island, a právě tady našel spřízněné duše.

Šestnáctiletí Islanďané vyplňovali několik let po sobě detailní dotazníky týkající se jejich chování a prožívání. Vědci z nich dostali do rukou solidní data – nejen o tom, jak často mladí konzumují různé psychoaktivní substance, ale i o jejich způsobu života, trávení volného času, pocitech a přáních. Ze studie jasně vyplynulo, které děti jsou ohrožené více, které méně, a jaký je mezi nimi rozdíl. Zrodil se program nazvaný Youth in Iceland – Mládež na Islandu.

Zákony, pravidla, organizované aktivity

Nejdřív se změnily zákony. Cigarety si na Islandu nekoupí nikdo pod 18 let a alkohol pod 20 let. Teenageři mezi 13 a 16 lety nesmějí být sami mimo domov déle než do 22 hodin v zimě a do půlnoci v létě. V každé škole musela povinně vzniknout organizace pro rodiče. Ta pořádá přednášky a workshopy, na nichž se rodiče dozvídají, že je třeba trávit s dětmi více času, mluvit s nimi o jejich problémech a víc se zajímat o to, s kým se přátelí.

Rodiče navíc ve školách podepisují jakési smlouvy, v nichž se zavazují například k tomu, že svým dětem nepovolí žádné mejdany bez dozoru nebo že jim nebudou dávat alkohol. Jak pro The Atlantic poznamenala Hrefna Sigurjónsdóttir, která má tyto rodičovské rady na starosti, posiluje se tím i autorita rodičů: „Odpadá totiž klasický argument dospívajících – proč já nemůžu, když ostatní můžou?“

Stát také masivně zainvestoval do organizovaných aktivit – tanečních, sportovních, hudebních, uměleckých a dalších, kam dnes dochází většina islandských teenagerů minimálně třikrát týdně. Aby si tyto kluby mohly dovolit všechny děti, rozdává například radnice v Reykjavíku rodičům vouchery v hodnotě asi 7 000 Kč na dítě a rok.

A dál se každoročně vyplňují dotazníky, takže když se zjistí, že morálka mezi dospívajícími v některé oblasti či škole upadá, upne se tam pozornost. Jak ale říká pro The Atlantic Inga Dóra Sigfúsdóttir, která se na strategii Youth in Iceland podílela, myšlenka celého programu je jednoduchá: „Zjistili jsme, že musíme být schopní vytvořit takové podmínky, v nichž můžou děti žít zdravé životy. Nemusejí užívat žádné návykové látky, protože jejich život je zajímavý sám o sobě a mají pořád co dělat – a navíc je v tom podporují i rodiče, kteří s nimi tráví dost času.“

Jinde to zatím nejde

Islanďané nabízejí své know-how jakékoliv další zemi nebo městu. Vytvořili proto speciální agenturu Youth in Europe, která je schopná vytvořit dotazníky a strategie na míru. Nejširší zapojení zatím hlásí Kaunas v Litvě, kde radnice nabízí dospívajícím třikrát týdně tréninky mnoha sportů zdarma a plánuje se větší zapojení rodičů, nebo španělská Tarragona. Nikde ale zatím nebyli schopní dosáhnout takových výsledků jako na Islandu. Například v USA je problémem to, že preventivní programy pro mládež bývají financovány z krátkodobých grantů a je složité sehnat prostředky na dlouhodobý projekt. V Brightonu v Anglii zase narazili na nezájem rodičů o workshopy, přednášky a vůbec o životní styl dětí.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.