Jan Brož: Jako rodič prvňáka procházím informačním chaosem. K čemu je proboha notes s kytarou? 

Smířen se stavem věcí jsem prvního září vyprovodil prvňáka poprvé do školy. Byl jsem informačně vybaven krátkým pohledem na webovou stránku základky a zároveň pohlcen naivní představou, že veškeré potřebné provozní informace se dozvím na třídní schůzce. 

Namísto očekávaného oznámení o provozu jídelny či družiny jsem se však nedobrovolně ocitl na podpisové megaakci. Po třetím souhlasu s GDPR jsem ztratil přehled, co se vlastně podepisuje. Hromadná signace vzhledem ke spokojenosti vyučujícího proběhla nakonec zřejmě úspěšně, kde a co bude věčně vyhládlý syn jíst a jestli ho po skončení vyučování převezme družinářka, nebo bude vysazen mezi bezdomovce do blízkého parku, zůstalo nezodpovězeno. 

Pokus následujících dní zaplnit informační mezeru se ukázal být zdrojovým peklem. Jakožto člověka, který české školství opustil v předinternetové době žákovské knížky, mě překvapilo, kolik kanálů škola využívá. Jsou to samozřejmě ty digitální – webová stránka školy, podstránka družiny a email třídního učitele. A pak ty klasické, léty ověřené, jako jsou notýsek se známkami, notýsek do družiny, notýsek s kytarou (nevím, k čemu slouží, zatím je prázdný, ale prý ho je potřeba pravidelně kontrolovat). A také nástěnka školy. Pravidelný monitoring všech informačních kanálů přináší v základních obrysech přestavu, jakým povinnostem je třeba dostát, jaké úkoly splnit a o co v základní škole zhruba jde. 

Přesto to však není představa zdaleka ucelená a dochází k častým nedorozuměním, což angažovaní a moderní rodiče kvapně vyřešili založením poradních whatsappových a facebookových skupin. Tyto formy komunikace jsou samozřejmě skvělé pro šíření informací, stejně jako dezinformací. 

Jeden příklad: děti si domácí úkoly v pracovních sešitech mají označovat hvězdičkou. Někteří prvňáčci se však k označování staví poněkud laxněji, zatímco jiní hvězdičkují o sto šest bez ohledu na to, jaký úkol byl zadán. V odpoledních hodinách tak typicky začne telefon střílet notifikace whatsappových zpráv zoufalých maminek (zde je na místě omluva ze genderovou nevyváženost, tatínkové se však do debat opravdu téměř nezapojují), které v sešitě svých dětí žádnou hvězdičku nenašly. Nato odesílá jiná maminka seznam úkolů, jehož vypracování by šestiletému dítěti zabralo zhruba první pololetí. 

Komunikaci neusnadňuje ani fakt, že mateřštinou mnoha rodičů není čeština, a byť česky mluví obstojně, nevyvarují se chyb. Ve zkratkovité internetové komunikaci bez diakritiky často není absolutně jasné, o čem je vůbec řeč. Zkrátka ideální prostředí pro šíření fake news. Dospět k ověřenému poznání, že náš prvňák patří mezi ty výjimky, které mají hvězdičku tam, kde opravdu být má, a celá účast na debatě je tak zbytečná, zabere další kvanta času i energie.  

Co s tím? Samozřejmě by šlo chytrácky poradit, ať škola začne využívat nějakou přehlednou a snadno přístupnou digitální platformu, kde by se všechny důležité informace scházely a kdokoliv z rodičů by k nim měl snadný přístup. To by však člověk nesměl pracovat v tištěném médiu, které má svou digitální verzi, web, emailový newsletter, využívá sociální sítě a na redakčních poradách se vedou debaty o podcastech, streamech a dalších kanálech, kterými by šlo potencionálního čtenáře ještě více odstřelovat informacemi. Takže první hoď kamenem...

Představa, že se informační tok, ať už ve školství, nebo jakékoliv jiné společenské sféře v dohledné době zpřehlední, je naivní. Komunikační problém základní školy i rodičů je však nejlepším důkazem o důležitosti mediální výchovy a nutnosti naučit děti rozlišovat zdroje informací, neztratit se v nich, vyhodnocovat jejich relevanci a důvěryhodnost a vyfiltrovat ty opravdu podstatné. Zda je tomu v osnovách vyšších ročníků věnován dostatek prostoru, netuším, dovolím si však o tom pochybovat. 

Zdrojový chaos coby rodič nějak přežiju, zvlášť když pedagogický personál projevuje až překvapivě vysokou ochotu při osobním dotazu polopaticky a stále znova vysvětlovat a uvádět nepřesnosti na pravou míru. Byl bych ale rád, kdyby se syn ve škole z toho všeho naučil, že kdejaký krám vychvalovaný influencerem na YouTube není třeba hned kupovat.     

Autor je redaktorem týdeníku Hrot.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.