,,Mami, mami, podívej…“ opakovalo dítě.
,,Nech mě teď, prosím tě, já telefonuju,“ řekla maminka.
Pokud je v místnosti přítomno malé dítě, zvonící telefon by měl zaznamenat zmeškaný hovor. Povídáte-li si zrovna s vaším dítětem nebo pokud se právě nacházíte uprostřed nějaké hry a rozezní se váš telefon, anebo vám přijde zpráva, nevšímejte si toho. Hrajte si dál. Neodcházejte, nepřestávejte mluvit, o čem jste si zrovna vyprávěli. Zmeškaný hovor vyřídíte později. Svět se nezboří, když na smsku neodpovíte hned.
Když zvednete telefon a přestanete věnovat pozornost vašemu dítěti, vytvoříte v jeho světě mezeru, díru, kus neviditelné reality.
Jde o pozornost. Vaše dítě vás vnímá absolutně. Nikdo není tak důležitý jako vy. Dokonce ani ono samo. Malé děti ještě nemají ujasněné, co znamená být sám sebou. A tak vnímají okolní svět a blízké lidi stejně intenzivně jako dospělí vnímají své osobní záležitosti. Dítě vnímá všechno. Když si s vámi hraje, vnímá nejen vaše pohyby, ale i vaše pocity, nálady, myšlenky a slova. A vstřebává je. Tím se učí. Nápodobováním, odborně asimilací, se z dítěte stává dospělý člověk.
Když zvednete telefon a přestanete věnovat pozornost vašemu dítěti, vytvoříte v jeho světě mezeru, díru, kus neviditelné reality. Někdy si toho zkuste všimnout, až budete sedět vedle někoho, kdo telefonuje. Slyšíte jen půlku rozhovoru. Ta druhá tam není. Je to zvláštní situace vytvářející zvláštní pocity. Jde o nový typ mezilidské komunikace – o děravý rozhovor. Z pohledu netelefonující osoby, obzvláště dítěte, právě teď hovoříte s prázdnem.
Dítě nechápe, kam se ztratila matčina všímavost. Byla jeho a najednou není. Cítilo z vás lásku, plnou pozornost, oddanost a to všechno jste najednou vyměnila za rozhovor s někým neviditelným.
,,Počkej, to je babička.“ Ale dítě nevidí babičku a nechápe, co to říkáte. Cítí jen, že jste ho opustili. Cítí, že zvláštní plastiková krabička, do níž mluvíte, je důležitější než ono, než vaše společná hra. Cítí se vynechané, opuštěné. Navrhnete, aby babičce něco řeklo, později to dokáže, naučí se, co znamená telefonovat, ale zprvu se mu nebude moc chtít.
Dítě nechápe, kam se ztratila matčina všímavost. Byla jeho a najednou není. Cítilo z vás lásku, plnou pozornost, oddanost a to všechno jste najednou vyměnila za rozhovor s někým neviditelným.
Telefony nás vytrhávají z přítomnosti. Odvádějí naši pozornost někam jinam. Ven ze sebe. Učí nás, že je možné (a mnoho lidí se dnes domnívá, že i nutné) být všude jinde, než teď a tady, v sobě, u sebe. Dochází ke ztrátě koncentrace, rodí se roztržitost, nepozornost a hyperaktivita, přetrhává se blízkost rodiče a dítěte. V dítěti se zároveň objevuje obdiv k magické moci plastikové krabičky. Začíná po ní toužit. Musí to být něco velmi, ale velmi speciálního, když to maminka poslouchá více než mě.
Nechcete-li v malých dětech zesilovat touhu po digitálních technologiích, kterou tak jako tak mají, jelikož tvoří nedílnou součást světa, do něhož vrůstají, měli byste začít u sebe. Měli byste začít pozorovat, kam obracíte svou pozornost. Telefon, který schválně zmeškáte, je dobrá cvičební pomůcka. Na světě jsou důležitější a životodárnější činnosti než okamžité odpovídání na zprávy. Například dětská hra. Anebo prosté bytí spolu.
Jan Kršňák vystudoval filmovou vědu na FF UK, píše o médiích, dětech a rodičích a věnuje se intuitivní pedagogice. Je náměstkem MŠMT pro technologické inovace, založil a provozuje stránku digideti.cz. V současné době vydává knihu rozhovorů se zakladateli inovativních škol.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.