Jan Kršňák: Maminky, zkuste si vystřelit z brokovnice a sundat nějaké to monstrum, budete svému synovi blíž
Většině matek se nelíbí, když děti hrají násilné počítačové hry. Ale především kluci je mají rádi. Dávají jim příležitost stát se hrdinou, což je v dětském věku v naší společnosti poměrně těžké zažít jinde. Ale když si dítě nezažije pocit hrdinství, jak se může v dospělosti stát hrdinou? Možná proto je kolem nás hrdinů tak málo. Nevíme, jak se to dělá, žádné hrdinné dobrodružství jsme nikdy nezažili.
Další věcí, kterou se děti hraním akčních her učí, je spolupráce. Spoluhráči mohou sedět na druhé straně planety, ale častěji jde o spolužáka nebo kamaráda z kroužku. Hraní her tak pro děti představuje společný čas s kamarády. Ani k němu nemají děti v dnešní době nejlepší podmínky jinde. Děti zmizely z ulic, protože rodičům připadá, že bude bezpečnější, když budou sedět doma než běhat po okolí. Žádný rodič nechce obírat své dítě o kamarády. Přirozeně chápeme, že interakce s vrstevníky je pro stávání se dospělým člověkem důležitou činností. Děti se dnes druží ve virtuálním světě. Ostatně podobně jako dospělí.
Je vysledováno, že děti, kterým rodiče soustavně zakazovali přístup do kyberprostoru, se v něm později chovají rizikověji. Zákazy nic neřeší. Pokud dítě tráví hodinu (či dvě) denně hraním, ale dobře spí, má normální známky a zajímá se i o něco jiného než o počítač, není důvod obávat se závislosti. Je dobré pro čas na počítači stanovit pravidla. Lépe fungují ta sepsaná po dohodě s dítětem.
Klidná máma je nejdůležitějším médiem v domácnosti.
Často se nicméně zdá, že dítě nic jiného nezajímá. Děti se dokáží neskutečně nadchnout pro věc. Když je necháte touhu uskutečnit, brzy si najdou novou záležitost k objevování. V případě počítačových her, pravda, to může trvat i roky, než je to pustí.
Pokud máte dojem, že hra je příliš násilná a dělá se vám z ní špatně, řekněte to. Neříkejte však, že dítěti škodí, protože to jej nezajímá. Mluvte o svých emocích. Většina dětí, zvláště před pubertou, vám rádo vyhoví a najdou si jinou hru. Klidná máma je nejdůležitějším médiem v domácnosti. Děti to ví a moc dobře ví, že je lepší si s jejím klidem nezahrávat. Ale jak to udělat, aniž by to znělo jako zákaz?
Zajímejte se, co hrají. Ne z důvodů kontroly a bezpečnosti, ale ze zvědavosti. Hry jsou okna do dětské představivosti. Zajímá vás vnitřní život dítěte, že? Posaďte se vedle něj a dívejte se. Ptejte se. Aniž byste hodnotila, kritizovala, aniž byste se bála. Dozvíte se mnoho věcí, děti rády sdílejí své světy. A pak, až si zvyknete na krev na obrazovce – nemusí to být při prvním sezení – zeptejte se, zda-li si to můžete vyzkoušet. Nechte si poradit, která zbraň je nejlepší. V klidu se nadechněte a sundejte to monstrum, co po vás jde. Možná z toho nebudete mít dobrý pocit. To je v pořádku. Ale budete mít dobrý pocit z pohledu vašeho syna. Budou mu zářit oči. Nazítří o vás bude vyprávět ve škole. Tak se člověk stává hrdinou. Asi by bylo lepší, kdyby se stával hrdinou díky skvělé večeři, ale o nákupech, vaření a mytí nádobí si dnes děti mezi sebou nevyprávějí.
Jan Kršňák vystudoval filmovou vědu na FF UK, píše o médiích, dětech a rodičích a věnuje se intuitivní pedagogice. Založil a provozuje stránku digideti.cz, vyšla mu kniha rozhovorů se zakladateli inovativních škol.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
