Jan Kršňák: Nevystavujte své děti na sociálních sítích. Může se to obrátit proti nim

Ptáte se svých dětí, zda-li jim nevadí, že je neustále fotografujete? Žádáte jejich svolení s publikací jejich fotografií? Cokoli se na síť nahraje, už nikdo nikdy neodstraní. Přestože jsou obrazy na Facebooku nebo Instagramu na vaší zdi, nepatří vám. Patří Facebooku, který se živí tím, že je prodává. Z vašich dat, komentářů a obrazů chytré počítače vypočítavají váš psychologický profil. Ty se také prodávají. Už dnes řada zaměstnavatelů během přijímacích pohovorů zohledňuje i činnost uchazeče na sociálních sítích.

Připadá nám nezdravé, že mladí používají digitální technologie v takové míře. S chytrými telefony v kapsách jsou na síti prakticky nonstop. Uvedli jsme je tam my, jejich rodiče. Děláme z našich dětí herce. Nedivme se tedy, že tak přirozeně vystupují v tom nekonečném filmu, který nikdy nekončí a není na něj potřeba chodit do kina, protože ho dávají doma, ve škole i v metru. Mnoho dětí dnes sní o práci youtubera. Mají pocit, že svým obrazem mají co říct. Jsou to digiděti. Děti vychovávané v záři obrazovek našich chytrých telefonů. Každý telefon je dnes kamerou, což by v době našeho dětství znělo zcela nepochopitelně. Ve 20. století telefony vydávaly zejména chrčivé zvuky.  

Výsledkem budou generace zvyklé být fotografovány a natáčeny. Brzo nikomu nepřijde zvláštní, že někdo cizí pracuje s jeho obrazem. Každý bude moci upravit a sdílet vaši tvář, vaše poodhalená ňadra, vaše neintimnější momenty. Protože posílat svým láskám hanbaté fotografie se v adolescentních milostných vztazích stává normou. Pro nás je to něco nepředstavitelného, ale pro děti fotografované od kolébky, jde o zcela přirozenou součást jejich života.

Často se v kontextu rozšiřujících se médií zmiňuje Sokratova obava z psaného slova. Tvrdil, že písmo připraví lidstvo o schopnost paměti. Přesně to se stalo. Dnes už nikdo není schopen zapamatovat si celého Homéra a odrecitovat jej z hlavy. Možná, že s rozšířením audiovizuálních technologií ztratíme vlastní obraz. Jaké to je, mít tisíce fotografií ze svého života, ale nemít obraz sama sebe?

Jan Kršňák se zabývá inovativním školstvím, intuitivní pedagogikou a tématem digitalizace společnosti (digideti.cz). Vede zklidňující besedy a semináře pro rodiče a učitele. Je spoluautorem knih Jak se učí živě? (2018) a Kdyby lidi byli stromy (2020).

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.