Jan Vávra: V krizi a pod tlakem se potkáme se společníky, které obvykle nevítáme. Jak v rodině pracovat s negativními emocemi?

Abych dokázal podpořit své děti, je důležité nejprve řešit, čím se cítím ohrožený já. Jako v letadle: kyslíkovou masku si nejprve musí nasadit dospělý. Děti totiž odvozují svůj vlastní pocit bezpečí z toho, co cítí z nás. Když z nás cítí strach, mohou vykazovat náročné chování a emoce. Jdete si s nimi zahrát fotbal a ony začnou křičet a brečet, že všichni podvádějí; přejí si k večeři knedlíky, a když jim je donesete, vzpomenou si, že vlastně chtěly řízek, najednou nechtějí usínat samy, nebo se vám každou noc vloudí do postele. Hádají se mezi sebou, perou se, skáčou a chtějí sladké, nebo hrát celý den videohry.

Budu k vám upřímný. Ani terapeutický výcvik, ani studium řady teorií psychické vyrovnanosti a respektujícího rodičovství, ba ani léta meditace nesplnily má původní očekávání, že se ze mě stane zcela vyrovnaný člověk, který se zbavil všech negativních emocí.

Když jsem si toto přál, nedoceňoval jsem ale důležitost emocí pro náš vývoj a přežití. I těch negativních. Mají za úkol nás upozornit, že nás něco ohrožuje, že se nám něčeho nedostává. Postupně jsem pochopil, že negativní emoce z našeho života nemusíme odstraňovat, ale neměly by nás ani ovládat. Smiřuji se s tím, že mé slabší stránky nezmizí, ale vím, že lze snížit jejich ničivý dopad a mé ulpívání na nich.

A díky svému dlouholetému tréninku si mnohem dříve dokážu všimnout, že je něco špatně, dokážu si to přiznat a najít cestu ven. Nečekám až na „atomový“ výbuch, snažím se emoci, která by k němu vedla, podchytit v zárodku.

Když to celé s koronavirem a s tím spojenou nucenou izolací vypuklo, prakticky ze dne na den, jako terapeut pracující s lidmi a organizátor kurzů jsem se okamžitě začal cítit v existenčním ohrožení. Strach živila i nejistota: nebylo a není jasné, jak dlouho vše může trvat. A strach mi podsouval, že to, co jsem několik let budoval, se úplně rozpadne, že nezaplatíme hypotéku a nájmy prostor, kde se ženou pracujeme.

Ale jiný hlas ve mně říkal, že se v nových podmínkách zařídit dokážeme. A uvědomil jsem si taky, že jsem si vždy přál mít víc času na rodinu, což se mi teď plní. Takže jsme si se ženou sedli a já jsem vyjádřil svůj strach z toho, že se neuživíme, a uznal závažnost situace. Pak jsme spolu probírali všechny nápady, co kdo z nás může dělat i za současného stavu. Potom jsme z nich nějaké vybrali a domluvili se, jak si to rozdělíme časově s učením a prací. Slíbili jsme si, že budeme průběžně vyhodnocovat, co funguje. Tím jsme v podstatě naplnili šest kroků řešení problému podle Thomase Gordona, autora knih Výchova bez poražených a Škola bez poražených. A zatím to vypadá, že krizový scénář vcelku zafungoval a každému z nás se něco povedlo.

S dětmi jsme si po pár dnech povídali o tom, jestli se něčeho bojí ony v této nové situaci, i o tom, že i pro nás je to někdy hodně náročné. Taky jsem začal hledat, co mě s nimi baví dělat a dřív na to nebyl čas. Opět si předčítáme skoro každý den z nějaké knihy. Začal jsem se starším synem zkoušet meditovat. Dali jsme do pořádku kola pro celou rodinu. Když už je ponorka moc velká, jdu na procházku se psem, nebo jdu brzo spát. No a povídám si o tom s kamarády a navzájem si dodáváme sílu. Rozhodl jsem se také vyzkoušet v roli klienta terapii přes videohovory. Abych měl i tuto zkušenost a zároveň místo, kde můžu své emoce vyjádřit, a ujasnil si co dál.

Jan Vávra je terapeut, andragog, hudebník. Ve svých osobních i online rodičovských programech vychází z principů, které vnesl do rodičovství a výchovy celosvětově známý americký psycholog Thomas Gordon. V jeho programech jde o náhradu autoritativních vzorců výchovy otevřenou komunikací. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.