Důstojnost pro všechny, ale pro některé méně. Téměř přehlédnutý příběh ženy, kterou v ústavu zabil pečovatel
Jsou to čtyři roky, co pečovatel v ústavu pro lidi s mentálním postižením zavinil svým násilným chováním smrt klientky. Necitlivý přístup a fyzické tresty v těchto institucích nejsou náhodnou tragédií, ale výsledkem selhávajícího systému. Právě to připomíná na výročí úmrtí Doroty Šandorové pietní akce, která chce přimět zákonodárce k potřebným změnám.
„Když něco provedla, zavírali ji pečovatelé za trest do (tehdy ještě legálního) síťového lůžka, při záchvatech vzteku automaticky volali sestru, aby dívce píchla zklidňující injekci. ,Někdy byla tak předávkovaná medikací, že jen seděla v koutě a z koutku úst jí tekla slina,‘ vypráví Milan. ,A některé kolegyně ji taky občas mlátily. Panovalo přesvědčení, že je dobře, když dostane, protože dá pokoj.‘“
Tak popsal novináři týdeníku Respekt Petru Třešňákovi praktiky jindřichohradeckého domova pro lidi s mentálním postižením jeho někdejší pracovník. Konkrétně tyto se týkaly sedmatřicetileté Doroty Šandorové, která byla „problémovou“ klientkou. Odborně se projevy, kdy se například lidé s těžkým autismem chovají podrážděně nebo agresivně vůči sobě či okolí, nazývají chováním náročným na péči. A i když to zní děsivě, takové praktiky ze strany zaměstnanců nebyly a v některých ústavech stále nejsou neobvyklé. V případě Doroty pak vedly v noci na 7. ledna 2021 k jejímu zabití. Pečovatel jí během „usměrňování“ zakleknutím v posteli a zkroucením rukou za zády natolik stlačil hrudník, že upadla do bezvědomí a udusila se. Ačkoliv byl pečovatel odsouzen na tři roky nepodmíněně (a po roce a půl propuštěn za dobré chování), veřejnost by se nebýt Petra Třešňáka a jeho investigace o případu vůbec nedozvěděla.
Smrt Doroty Šandorové se stala mementem pro vykreslení podmínek, které v Česku v rámci ústavní péče a přístupu k lidem s postižením panují. Je to právě nastavení systému a z minulého režimu přetrvávající metody a přístupy, co umožňuje, aby docházelo k ponižování, bití, nadužívání tlumících medikamentů a v krajních případech i k úmrtím lidí, kteří mají omezené možnosti, jak se vůči takovému zacházení bránit.
Noc důstojnosti
Pietní akce Noc důstojnosti, jejíž třetí ročník proběhne letos v úterý 7. ledna, chce tragickou smrt Doroty připomenout a jejím prostřednictvím apelovat na zákonodárce, aby začali konat. Legislativní změny usnadní cestu k potřebným procesním změnám, zároveň je potřeba informovat a vzdělávat i laickou veřejnost. „Pokud se nepotkávají děti s jinakostí na hřišti, v bazénu, ve školce, později ve škole, v divadle, v zaměstnání, v kavárně, na koncertě se svými vrstevníky s postižením, neznají se navzájem, nechápou své přednosti a potřeby, posiluje to rozdělení společnosti. Snižuje se schopnost si rozumět, vycházet si vstříc, klesá potenciál solidarity ve společnosti,“ říká Terezie Hradilková, předsedkyně Jednoty za deinstitucionalizaci (JDI), jedné z pořadatelských organizací piety. Dalšími jsou Děti úplňku, Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením, Aliance pro individualizovanou podporu a Rytmus – od klienta k občanovi. Všechny tyto subjekty různými způsoby upozorňují na systémové nedostatky a snaží se o podporu lidí se zdravotním postižením. „V zahraničí podobné případy vyvolaly systémové změny a odklon od ústavní péče, mluvilo se o tom v médiích. U nás nic. Případ kromě textu Petra Třešňáka úplně zapadl,” říká Anna Novák, manažerka komunikace v JDI, a dodává: „První ročník Noci důstojnosti v roce 2023 přinesl hodně naděje a slibů ze strany zákonodárců, reálná změna ale nepřišla a dluh Dorotě Š. jsme stále ještě nesplatili.”
Happeningu před budovou Ministerstva práce a sociálních věcí ČR se zúčastní ministr Marian Jurečka, vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Laurenčíková, zástupce ombudsmana Vít Alexander Schorm, poslankyně za STAN Michaela Šebelová, poslanec za TOP 09 Martin Dlouhý, bývalá ombudsmanka Anna Šabatová, vedoucí Katedry sociální práce FF UK Melanie Zajacová a dále i samotní lidé s postižením, jejich rodiče či další pečující osoby. Letošní podtitul „Aby tady nechyběli” odkazuje nejen k extrémním případům smrti, ale i k běžné praxi umísťování lidí s postižením do ústavů namísto jejich systematické podpory v přirozeném prostředí.
Po stagnaci naděje
Česká republika je od roku 2007 smluvním státem Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Ta je založena na principu rovnoprávnosti a zaručuje lidem se zdravotním postižením plné uplatnění všech lidských práv. Zároveň podporuje jejich aktivní zapojení do života společnosti a snahu o nezávislý život. Cestou je právě deinstitucionalizace péče a podpory lidí s postižením.
Foto: Gabriela Knížková/Midjourney
Podle dat veřejného ochránce práv u nás v letech 2007 až 2015 docházelo k výraznému snižování počtu klientů v pobytových zařízeních a naopak rostl počet těch, kteří byli v péči terénních pracovníků, osobních asistentů nebo například v chráněném bydlení. V následném období 2016 až 2022 se ale tempo této transformace výrazně zpomalilo téměř na třetinovou rychlost. Stagnace v tomto ohledu nadále trvá.
V roce 2024 se však přece jen věci pohnuly pozitivním směrem. V červnu minulého roku vláda schválila strategický dokument, který vytvořila pracovní skupina odborníků včetně Petra Třešňáka, a jeho cílem jsou systémové změny napříč všemi souvisejícími rezorty. „Sice je to jen koncepční dokument, takže nemá dopad do praxe, ale je důležité, že ho máme,” řekl Třešňák v podcastu Seznam Zpráv 5:59. Zároveň v prosinci prošla Poslaneckou sněmovnou také novela zákona o sociálních službách, která jde směrem upřednostnění terénních sociálních služeb, podpory samostatného nebo chráněného bydlení.
„Ústavní péče a pobytové formy sociálních služeb jsou nyní spíš normou a první volbou. Nám jde o otočení této situace tak, aby byly naopak krajním řešením. A standardně se usilovalo především o podporu lidí s postižením v přirozeném sociálním prostředí. Novela přináší změnu v tom, že komunitní sociální služby jsou konečně také součástí legislativy," doplňuje Anna Novák. Jednota pro deinstitucionalizaci (JDI) se snaží také o to, aby nové ústavy už nevznikaly a ty stávající prošly transformací. „Ústavní lobby” tu ale podle organizace stále existuje a jedním z častých argumentů pro udržování současného stavu je podle jeho zastánců i nákladnost deinstitucionalizované péče. „Ekonomická rovina je zásadní pro provedení změny, a proto nejčastěji zamlžovaná nebo překrucovaná ústavním lobby. Ale je přitom velmi jednoduchá: pokud se bude stále investovat do velkokapacitních pobytových zařízení, nebude na zřizování těch komunitních – terénních, ambulantních a malých pobytových. Resocializace lidí je prostě dražší než jejich začlenění v komunitě, kde hraje roli i neplacená vzájemná neformální pomoc a podpora,“ říká k tomu předsedkyně JDI Terezie Hradilková.
Volání o pomoc
Příklon k podpoře samostatného života je jen jednou z vrstev problému. Tou druhou je právě systémový přístup k lidem s chováním náročným na péči, jako byla právě v úvodu zmíněná Dorota Šandorová. Petr Třešňák vytáhl na světlo ještě jeden starší případ tragické smrti klientky ústavu, Věry Musilové, která zemřela v důsledku udušení vlastní stolicí v roce 2006. Ve chvílích nepohody měla sklony k sebepoškozování a její stav se rapidně zhoršoval po hospitalizaci v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Jako žena s těžkým intelektovým postižením a omezenými komunikačními schopnostmi nedokázala propady svého duševního stavu komunikovat jinak. I pojídání vlastních výkalů byla jen extrémní forma volání o pomoc, všechny předchozí způsoby selhávaly, nikdo je nevyslyšel. Věřina matka se po její smrti obrátila na soud, protože chtěla upozornit na to, jak nedůstojně s její dcerou zaměstnanci léčebny zacházeli, a požadovala omluvu. V rozsudku soudu, který paní Musilové nedal za pravdu, ovšem stojí, že lidská důstojnost lidí s mentálním postižením a náročnými projevy chování je „v jiné úrovni”.
Co najdete v novém čísle
- Hon na tanečnice - Slovenská kultura je ve státem řízeném rozkladu. Pod velký tlak se dostala i taneční umělkyně Soňa Ferienčíková
- Šly na potrat a nestydí se za to
- Výtvarka bež šablonek - Jak by to vypadalo, kdyby ji na školách vedly současné umělkyně?
Ženy a živnost
Tato formulace nakonec přiměla Petra Třešňáka napsat knihu Důstojnost, která vyšla koncem minulého roku. „V Ústavě máme napsáno, že důstojnost je nezadatelným právem všech. Pro mě to byl klíčový pojem. Začal jsem zkoumat, co to vlastně důstojnost je a jak se naplňuje u lidí, kteří jsou nějak slabí nebo zranitelní nebo vyloučení,” řekl ve zmiňovaném podcastu novinář, který s manželkou sám vychovává dceru s autismem a intelektovým postižením. „Moje dcera, pokud trpí nějakými bolestmi břicha nebo hlavy, tak začne ubližovat sama sobě. Někdo jiný může být podrážděný nebo agresivní směrem navenek. Někteří lidé s autismem jsou přecitlivělí na hluk a světlo, propadají se do záchvatů nebo utíkají. Věda o chování dnes ví, že to není zlá vůle, oni nezlobí, jak se říkalo, ale snaží se dát navenek najevo to, co jim je. A úkolem toho okolí, pokud je chce podporovat správně, je snažit se tento vzkaz, tuto exotickou komunikaci rozluštit,” dodal.
Snahy reformovat psychiatrii tu sice probíhají, týkají se ale spíš pacientů s depresemi nebo psychotickými diagnózami. Ale ti, kteří se potýkají „jen” s intelektovým postižením z tohoto procesu vypadli. Péče o ně se drolí do oborů, jako je psychologie nebo sociální práce, zatímco v zahraničí, především v anglosaských zemích, kde se společnost nevypořádává s dědictvím komunismu, jsou v tomto ohledu mnohem dál. Existuje zde specializace v rámci psychiatrie, tzv. intellectual disabilities. A metody jdou směrem podpory pozitivního chování a snahy porozumět formám komunikace, které si náš systém v takové míře stále ještě překládá jako „problémové chování”.
Ti nejzranitelnější
Na jednu stranu se bohužel není co divit. Ke konci roku na pár dní ovládlo veřejnou diskuzi také téma fyzického trestání dětí a jeho nepřijatelnosti, která by měla být deklarována v zákoně. Ještě stále je třeba přesvědčovat společnost, že „korektivní” výchovné metody jako křik, ponižování nebo bití poškozují nejen jednotlivce, ale ve svých důsledcích i celou společnost. Nějak sice chápeme, že když batoleti rostou zuby, vyjadřuje bolest rozladěností a pláčem. Tam ale naše pochopení pro komunikační limity a vyzrálost nervového systému končí. Jak si jinak vysvětlit, že 63 % českých rodičů stále k fyzickým trestům sahá? Nemluvě o násilí na seniorech. Alzheimerova choroba je to, co z komunikativního samostatného člověka udělá bytost závislou na pomoci ostatních v základních denních úkonech. I tady je proto na místě rozšiřovat metodu podpory pozitivního chování a snahy rozumět jiným způsobům komunikace. Mahátma Gándhí řekl, že úroveň společnosti lze posuzovat podle toho, jak se stará o své nejslabší a nejzranitelnější členy. Tedy o děti, lidi se zdravotním postižením i seniory. Populace stárne a procento lidí s demencí se rychle zvyšuje. Jednou tudíž každý z nás dost pravděpodobně bude člověkem s chováním a projevy, které mohou být obtěžující, problémové.
Smrt Doroty zavinil její pečovatel proto, že ji nepovažoval za osobu hodnou důstojnosti a respektu, nesnažil se jejímu chování porozumět. Petr Třešňák výmluvně cituje ve svém dva roky starém textu dalšího zaměstnance jindřichohradeckého ústavu: „Když jsem nastoupil, jedna z prvních věcí, kterou jsem se dozvěděl, bylo, jak je Dorota příšerná a nezvladatelná. Všichni si na ni neustále stěžovali, můj nadřízený mi dokonce jako techniku zklidňování doporučoval policejní kozelec, což je v sociálních službách zcela nepřípustné. Když jsem s ní pak ale pracoval, měl jsem úplně jinou zkušenost. Pokud se člověk choval přátelsky a zároveň důsledně, žádné problémy nedělala, spolupracovala s úsměvem.”
