Jana Červenková: Jeden telefonát může strhnout lavinu soucitu a laskavosti. Děti se radují, staroušci v LDN pookřáli

Jsem úplně obyčejná máma dvou dětí. V uplynulých letech jsme společně o Vánocích posílali hračky do dětského domova nebo do nemocnice. Loni jsme se rozhodli, že to uděláme trochu jinak a potěšíme na Mikuláše pacienty v LDN u nás ve městě. O rok dříve touto dobou nám zemřel děda, který byl bohužel delší dobu v nemocnici. A dobře si pamatuju, jak moc smutné období to bylo. Dlouho jsem sbírala odvahu, ale nakonec jsem si řekla, že to patří k životu a že do toho jdeme!

Inspirací pro nás byla iniciativa Ježíškova vnoučata. Lidé si na webové stránce vybírají přání seniorů v ústavech a plní jim je. To je moc krásná akce! I my jsme si hned vybrali přání jednoho dědečka. Pak jsem si ale uvědomila, že máme v městečku zařízení dvě. Z nich se zapojil domov seniorů, kdežto místní LDNka ne. Ale stačilo zvednout sluchátko, vytočit číslo do léčebny a akci si prostě zorganizovat na vlastní pěst.

Jakmile jsem o našem nápadu začala mluvit s lidmi v okolí, zvedla se vlna zájmu, pomoci a nápadů. Kolem nás vznikla velká skupina dobrovolníků včetně Mikuláše s andělem, muzikantů, dárců, kteří se vydali na mikulášskou nadílku mezi tyto pacienty. Pro mě bylo ale důležité do celé věci zapojit ještě někoho: naše děti.

Předem jsem je připravila na to, co je čeká. Doma vyráběly papírové sáčky na sladkosti „pro staroušky“ a pak jim je osobně rozdávaly. Strávily mezi seniory dvě hodiny a viděli jsme tolik úsměvů, slz dojetí… Naše divoké, občas hlučné, někdy i trochu vzteklé děti byly naprosto empatické a úžasné! Asi je tam budu vodit častěji, abych si ten pocit víc užila.

Letos jdeme zase, vyrábíme svícínky s LED blikacími světýlky (pomáhá místní skaut a děti u nás v ZŠ), voňavé pytlíčky do ruky, ale hlavní je, že se tam bude zpívat, že tam budou děti, protože to na ty babičky a dědečky neuvěřitelně zabírá.

Dcera i syn se na to skutečně, nepředstíraně těšili. A to i přes to, že ne všichni pacienti a pacientky na ně reagovali radostně – přece jen není každému pořád do zpěvu, někdy různé bolesti a starosti prostě převáží. Musím ale říct, že jedna dáma, která se loni s dětmi bavit nechtěla, je od sebe letos málem nepustila.

Těší mě i to, jak se na naši původně malou, rodinnou akci nabalují další lidé. Loni bylo mezi námi i 12 dětí ve věku od dvou do sedmi let. Teď už s paní učitelkou ze školy spřádáme plány, že do LDN zajdeme i na jaře a kromě dětí s sebou vezmeme i psy. Mnozí důchodci doma sami zvířata mají nebo měli a odloučení od nich nesou velmi těžce.

V anonymním prostoru našeho města vznikla organizovaná jednotka lidí, kteří tomu věnují peníze i čas. Nebýt jich, možná bychom jen předali dárky a šli. Ale každý něco přidal, vymyslel, zařídil, nacvičil, vyrobil. Na vlastní oči vidím, jak se nabaluje „sněhová koule“ soucitu, laskavosti a upřímné snahy udělat někomu v předvánočním období radost. Doufám, že tohle v nás zůstane i po Novém roce – a hlavně v našich dětech.

Jana Červenková je maminkou dcery a syna. Do jejich narození pracovala v marketingu v nadnárodních společnostech. Do své původní profese se prozatím nevrátila. Její srdce patří rodině a cestování. Vede blog o cestování S dětmi v báglu, vydala knižního průvodce Českosaským Švýcarskem a chystá se na další, tentokrát po Rakousku.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.