Jana Lavrenčíková Myšková: Koupit školní aktovku je výkon hodný zenového mistra

Ještě na dokreslení, v jakém rozpoložení jsem se v den výpravy pro aktovku nacházela já: již třetí den jsem byla napadena nepříjemnou rýmičkou, a byť nejsem chlap, nepříjemná tedy byla. Navíc jsem byla po druhém očkování a byla jsem celkově unavenější. Respirátor přes obličej mi „trochu“ znesnadňoval dýchání, kombinace ucpaného nosu a umělých vláken z Číny přes oba přívody vzduchu do těla mi způsobovala neokysličování mozku, venku bylo asi 30 stupňů a k tomu tři písmena PMS!!!

Moje představa vypadala asi takhle: vyzvednu dcery na beachvolejbalovém příměšťáku, ty plné endorfinů z celodenního tréninku s úsměvem schovaným pod FF3 se mnou nakráčí – jak v reklamě na rodinné štěstí – do obchodu, kde budou zcela ignorovat lákadla vystavená všude okolo. Vyzvedneme si online objednávku, uděláme si selfie s novou aktovkou do storíčka na IG a ruku v ruce tanečním krokem a v dobré náladě opustíme obchod bez nákupu jakékoliv zbytečnosti. Den bude zalitý sluncem a já budu blažená z pocitu dokonalé matky.

A jak vypadala realita? Zalitý sluncem byl celý den, takže Áčka po celodenním pobíhání v písku pod modrou oblohou byla totálně unavená = protivná. Nevadí. Vidina shoppingu v hračkářství je osvěžila, takže z auta vyskočila vcelku hbitě. V obchůdku nikdo, tak se nám paní hned věnovala. Vybraný futrál na učebnice byl krásný, ale…

Co online totiž nepoznáte, i když je u něho napsáno „vhodné pro 1.- 4. třídu“,  je velikost. Vzhledem k tomu, že Miňonka svou konstitucí v pediatrických tabulkách dosahuje třetího percentilu „o moje prsa“, už na první pohled mi bylo jasné, že ani do tabulek výrobce aktovek se nevejde, respektive na ně nedosáhne. Tahle aktovka jí byla pod zadek a hlavou břinkala o vyčnívající horní část aktovky za krkem. „Zlatíčko, je mi to líto, ale tahle je na tebe moc velká!“ „Mami, není …!“ Prochází se pyšně mezi regály a zpod aktovky koukají jen dvě hubené nožičky. „Broučku, opravdu je!“ Vedu si trpělivě svou a přidává se i paní prodavačka. Zkoušíme do aktovky naházet pár knih, jestli se nějak nevytvaruje. Nevytvarovala, a Miňonka si vede svou. „Pojď se kouknout na jiné – jenom kouknout…třeba najdeme nějakou, co jsme na e-shopu neviděly,“ lákám ji lstivě.  

A opravdu. Jiná aktovka s designem melounu, jakože opravdu meloun, je o něco kratší, jupí! Že je o to širší mi dojde ve chvíli, kdy si ji Miňonka milostivě nahodí na záda, ach jo, aktovka jde zpátky na věšák. „Mami, já chci ten chlupatý přívěsek melounu, co na ní je!“ „Ten patří k té aktovce, broučku!“ „Tak ji chci!“ „Ale ta je také velká.“ „Tak chci páva!“ (To je ta původní.) „Ta je velká!“ Stojím si za svým. Mezitím mě volá Fidorka, že něco nutně potřebuje koupit. Uf. Pod vlivem nedokysličeného mozku souhlasím a dál se potím u aktovky. Paní prodavačka mezitím obslouží dvě jiné matky, které vyzvedávají své online objednávky a já jen závistivě zatínám zuby, že obchod opouští za pět minut i s placením. Dostáváme nabídku další aktovky, jiné značky, s nastavitelnými zády, která vypadá jako pytel, a navíc za čtyři tisíce korun. Prý vydrží do páté třídy. No to asi ano, a nechci na dětech šetřit, ale vím, že za dva roky nebude chtít nosit na zádech roztomilé štěňátko na růžovém podkladu.

Začínám být zoufalá. Přemýšlím, jestli to vlastně není jedno, že na podzim přijde desátá vlna covidu a na těch pár dní v září by stačila igelitka, ne? Pak mi dojde, že igelitky doma nemáme. No nic, opravdu potřebujeme aktovku. Miňonka odbíhá vybírat něco, co nutně potřebuje, a paní prodavačka přináší „podpultovku“ schovanou pro jinou mini holčičku. „Zkuste tuhle – kvůli velikosti, mohla bych vám ji sem objednat.“ Miňonce sedí jak aktovka na trpaslíka. „Líbí?“ ptám se té malé ženy s vlastním názorem. „Docela jo, ale páv je hezčí.“ Musím uznat, že má pravdu. Vlastně ji chápu. Ale kdy někdo bude taky chápat mě?! Já vím, o mě tady nejde, jen o moji kreditku.

Nicméně Miňonka malinko roztává. „Ale budu mít k tomu ten přívěsek melounku. Jo?“ trvá na svém. „Broučku, ten je k jiné aktovce.“ „Tak tu chci.“ „Ta je velká!“ „Tak s pávem!“ „Ta je taky velká!“ Dýchám, i když to v dané situaci moc nepomáhá. Nakonec Miňonka usoudí, že ta aktovka vlastně ujde. A já ji navíc uplatím nabídkou výběru jakéhokoli přívěsku. Obdivuji trpělivost paní prodavačky. Do dvou dnů objednává tu „vybranou“ a pro jistotu nechává stranou i „tuspávem“. Obě dvě si pak odnáší speciální vyškrabávací omalovánky. A já před obchodem lapám po dechu, abych doplnila ten hodinový kyslíkový dluh. Doma odpadám.

Epilog

Za dva dny si jdeme pro tu rezervovanou. Moje představy jsou mnohem střízlivější. Blbě mi je pořád (rýmička se stěhuje do dutin, nosohltanu a na hlasivky, takže můj hlas zní, jako bych odzpívala rockový koncert a k tomu propařila noc – kéž by…). Nicméně v obchodě mezitím doplnili zboží a na stojanu visí aktovka s papouškem a přívěskem s růžovým peříčkem a miniaturním lapačem snů a růžovým střapečkem. Miňonka ho zbystří a mě zachvátí panika. Je mi jasné, co bude následovat. Chlupatý přívěsek ve tvaru melounku je dávno zapomenut a top jedničkou v očích mé mladší je tenhle růžový. „Mami, já chci tu s papouškem!“ „Miláčku, ta je velká, víš?“ „Tak tu s pávem!“ „Zlato, jdeme pro tu s kytičkami.“

Paní prodavačka se na nás usmívá jako na staré známé. Její úsměv je přirozeně klidný. To jako fakt. Asi je zvyklá, jinak by podle mě nemohla pracovat v tomto obchůdku. Rychle přináší objednanou aktovku. Miňonka ji zkouší a něco se jí nezdá. Stále trvá na přívěsku s peříčkem. Pod respirátorem mi zatím teče z nosu. Lovím kapesník ve své megakabelce, což chvíli trvá. Poté se skrz omezený přívod vzduchu snažím zhluboka dýchat a zůstat zenově klidná. A v tu chvíli ji uvidím. Tyrkysovo-růžovou, s puntíky a blikačkou na kapse. Velikost přesně pro nás. Mají k ní i penál. Je vyhráno. Spokojenost na všech stranách. Než paní prodavačka zprocesuje výměnu v systému, na pult mi moje „shánčlivky“ ještě donesou hru, co hrály s kamarádkou, sněžítka (já taky miluji sněžítka) a formu na zapékací korálky. Neřeším. Mít v tuhle chvíli aktovku je fakt super pocit. Jdu si udělat zázvorový čaj a už teď se těším na školní rok.

A kdyby se někdo ptal na aktovku po starší Fidorce, tak i když jsem vcelku eko, zerowase a udržitelná žena v jednom, tak tu jsem s radostí věnovala do šatníku pro rodiny samoživitelů a věřím, že udělá nějaké budoucí školačce stejnou radost jako před třemi lety Fidorce.

Jana Lavrenčíková Myšková zasvětila profesní život životnímu prostředí a odpadům. Má dvě dcery. Miluje svoji rodinu, lyžování a volejbal. Píše vlastní blog.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.