Jitka Michnová: Když si jako učitel věřím a aktivně hledám cesty, jde to s dětmi lépe. I s těmi „zlobivými"

Oběma – pojmenujeme je třeba Alena a Blanka - na dětech záleží, chtějí pro ně to nejlepší a dělají, co umí.  Jejich přístup ke “zlobivým” žákům se ale liší.

Alena rozdává poznámky a doufá, že se potrestaný čtyřlístek poučí a zlobit přestane. Zpravidla tento krok ovšem nepomáhá, a pokud ano, tak jen na krátkou dobu. Alena tedy tlak stupňuje, dojde i na třídní důtky a možná to skončí sníženou známkou z chování. Náš čtyřlístek však zlobit nepřestává. Dokonce se mezi sebou dotyční žáci hecují, kdo z nich už důtku dostal, a kdo ne. Dvojka z chování je pro ně aktem hrdinství, nikoli nápravy. Alena je z dění ve třídě upřímně nešťastná a na hodiny chodí se staženým žaludkem.

Učitelka Blanka na to jde jinak. Začne pátrat po příčinách nepříjemného chování zlobivých dětí. Zajímá ji, co k němu tyto děti vede. Možná se nudí, nebo jsou pro ně hodiny příliš náročné, nechápou, k čemu jim učivo bude dobré, nebo jim vadí nadřazené chování učitele. Blanka si tedy klade otázky a zkouší nějaké změny. Zavede úlohy s více úrovněmi složitosti, aby byly „akorát“ pro většinu dětí. Nebo se začne zajímat o to, co je to ten "partnerský přístup", a zkouší ho praktikovat. V lepším případě čtyřlístek po těchto změnách zlobit přestává, v horším nikoli. Blanka pátrá dál.

Přístup Blanky je přístupem takzvaného reflektujícího praktika. Tedy učitele, který se soustavně ohlíží za svou praxí a učí se z ní. Klade si otázky, pojmenovává momenty, které ve třídě nastávají a které potřebuje řešit. Postupně vyzkouší různé nástroje, až je vybaven řadou z nich, které mu fungují, a používá je.

Zatímco Blanka hledá cesty, Aleně výuku kazí „oni“. Když s ní budete mluvit, slovo „oni“ se bude objevovat často. Oni nedávají pozor, oni nemají respekt, oni se neumějí chovat. Při rozhovoru často vzniká dojem, že kdyby nebyli „oni“, tedy děti, které učí, neměla by výuka v jejích hodinách jedinou chybičku. Alena si je jistá tím, že změnit svůj přístup by měli hlavně žáci.

V rozhovoru s Blankou se naopak dozvídáte, co všechno už vyzkoušela. Je si vědoma chyb, které udělala, a připouští je. Zajímá ji každý další podnět. Neznamená to, že nikdy v životě nenapíše poznámku a že její praxe bude celá v superlativech. Učitel není žádný bůh. Ale v Blance je jakási víra v sebe a v to, že věci mají konstruktivní řešení.

Neřeší, jestli jsou děti horší nebo lepší než před pěti, deseti lety. Stále hledá, jak co nejlépe vyjít se svými žáky právě teď.

Páni učitelé, jak to máte vy? Jste spíš Alena, anebo Blanka? A v kolika procentech?

Jitka Michnová dlouhá léta pracovala jako učitelka na základní škole, od prvňáků po páťáky. Je spoluautorkou učebnic Matematika objevitelskou cestou. V posledních letech přešla od učení dětí ke vzdělávání učitelů a budoucích učitelů. Pravidelně organizuje a lektoruje Letní školy pro učitele a současně je průvodkyní v programu pro budoucí pedagogy Učitel naživo.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.