Kateřina Emer Venclová: Co se podpory nadaných dětí týče, točíme se v kruhu, je to taková Hlava XXII

Představme si žáčka, který učivo zvládne dřív než ostatní, nebo je pochopí na první dobrou (i když někdy trochu jinak, než to učitel myslel). Při dalším vysvětlování a procvičování se nudí, otravuje, zlobí. Po nějakém čase má dost velké problémy – se školou, s vrstevníky, s rodinou, a hlavně sám se sebou. Seženou-li rodiče dobrého psychologa (už to je podmínka, kterou se v našich podmínkách nedaří vždy splnit), dozvědí se, že je dítě vysoce inteligentní a zdravé.

Na žádné úpravy či zvláštní opatření ve vzdělávání nemá nárok, protože není, z jakého titulu je zavést. Nemá diagnózu, nejde o dítě se speciálními vzdělávacími potřebami.

Jistě, napadne vás, že může jít o nadané dítě.  A to má nárok na podporu pro žáky nadané, dle §17 Školského zákona a vyhlášky č. 27/2016 Sb. A tím se dostáváme k naší Hlavě XXII. Žákem nadaným je podle naší legislativy takový žák, který při adekvátní podpoře vykazuje ve srovnání s vrstevníky vysokou úroveň nějakých prokazatelných schopností či dovedností. Náš vzorový žáček ale adekvátní podporu nedostává – proto jsme s ním přece do poradny přišli – a tak místo excelování otravuje a zlobí. Nad vrstevníky v ničem užitečném nevyniká. Nesplňuje podmínky pro přiznání podpory.

Čímž se vysvětluje, proč je nadaný žák na českých školách tak raritním živočišným druhem. Čím to, že ještě nevyhynul úplně?

Jsou totiž děti, které excelují i bez podpory školy. Našly si svou cestu výjimečnosti, často navzdory těm, kteří by je bývali měli podpořit. Ano, tyto děti splňují podmínky pro přiznání podpory. Otázkou je, jsou-li skutečně těmi, kdo poradenskou podporu nejvíce potřebují. Tyto děti už jsou totiž z nejhoršího venku, i přes nedostatek sebedůvěry a nepřízeň okolí. Nepotřebují na cestu úspěchu uvést, už na ní očividně jsou. Tedy samozřejmě, pro každého lze udělat něco dalšího, aby se jeho příležitosti a podmínky ještě více zlepšily. Ale tady už je to spíš umetání cestičky rozjetému buldozeru. Úplně jsme se při tom minuli se záměrem „inkluzivní“ vyhlášky – tj. pomoci těm, kteří to nejvíce potřebují.

Nedivím se, že ve společnosti převládá názor, že nadaní pomoc nepotřebují. „Očividně jim dělá dobře, když si své místo na slunci musejí vybojovat,“ slýchávám jako krajská koordinátorka podpory nadání. Ano, u silných a průbojných nadaných jedinců to občas i platí. Jenže dětí, které excelují i bez adekvátní podpory, je sotva promile. Zato počet skutečných nadaných a vysoce talentovaných dětí je odhadován na 5-10 procent. Zhruba dvě v každé třídě. A hlavní objednávkou, kterou jejich mimořádně schopný mozek dostal, je za každou cenu zapadnout do průměru. A tak se snaží nevynikat, neexcelovat. Samozřejmě nikdy nenaplní podmínky pro získání adekvátní podpory, i kdyby na to stokrát měly. Nevyrostou z nich žádné hvězdy – ale spíš trochu podivíni, trochu problémoví, často dost ztrápení (i přes slušné školní výsledky). Častěji se dostanou do poraden kvůli druhotným výchovným, vzdělávacím a psychickým problémům než kvůli tomu, proč jsme si jich všimnout měli hned na začátku. A ne až když jsou zranění a pokroucení.

Kateřina Emer Venclová je koordinátorkou podpory nadání, lektorkou dalšího vzdělávání a poradkyní v péči pro nadané.

Sloupek vznikl na základě příspěvku na zdi skupiny Nadané děti na FB.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.