Když prohrajete dětství… „Byl jsem závislý na počítačových hrách, tlustý, slabý a šikanovaný. Teď všechno doháním,“ říká mladík

Co bylo na hraní počítačových her tak lákavého?

Bydleli jsme na vesnici, kde nebylo moc co zajímavého dělat. Ve škole jsem měl samé jedničky a nemusel jsem se o to moc snažit. V garáži jsme tehdy měli žigulíka a věděl jsem, že ho budu moci řídit až za 10 let. To je pro dítě věčnost. Zato v počítači jsem si mohl vybrat jakékoliv luxusní auto a jezdit s ním závody. Navíc jsem měl pocit, že ve hrách dělám něco důležitého. Porovnejte si to, že máte jít do školy a učit se tam něco, co vás absolutně nezajímá s tím, že ovládáte armádu vojáků, abyste ochránili svoje království… Navíc věřím, že jsou některé hry schválně vytvořené tak, aby závislost způsobovaly. Zvlášť u malých dětí, které ještě nemají pořádně vytrénovanou vůli. Netrvalo to dlouho a jediné, co mě zajímalo, bylo hraní.

Jak to hry způsobují?

Mimo jiné promyšleným systémem motivace. Když se přihlásíte do hry, dostanete odměnu, například truhlu s užitečnými věcmi. Když se přihlásíte 2 dny po sobě, získáte ještě lepší věci a když do hry přijdete bez přerušení 7 dní po sobě, tak ještě lepší. Čím více dní to bez přerušení zvládnete, tím je odměna lepší. Když ale jeden den vynecháte, začínáte znovu od „horších“ odměn. Cílem je vytvořit rutinu, zvyk – a ten jakmile máme, už se z něj velmi těžko dostáváme. Zná to každý kuřák nebo i ten, kdo si zvykl chodit obden do „fitka“.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že máte problém a že jste na hraní závislý?

Začal jsem si to uvědomovat zhruba v 8. třídě, takže asi ve třinácti letech. To už jsem měl za sebou šest let intenzivnějšího hraní. Samozřejmě jsem vnímal, že pořád jenom hraju, nedělám nic jiného, nezvládám se připravovat do školy a hrozně jsem ztloustnul, ale dlouho jsem si to nepřipouštěl. Neřešil jsem to a ani jsem to řešit nechtěl – musel bych si totiž přiznat, že jsem slaboch. A nejen sobě, ale i svému okolí. Tomu jsem samozřejmě musel být podezřelý, už jen z toho, jak jsem vypadal - byl jsem tlustý, bledý a vypadal jsem zanedbaně. Tak jsem radši dál hrál a nemusel tomu čelit. Nevěděl jsem ani jak - tehdy se o tomhle problému ještě skoro vůbec nemluvilo.

Jak to vypadalo s Vaším prospěchem ve škole?

Ve škole jsem míval dobré známky, i když jsem se moc neučil, šlo mi to vždycky tak nějak samo. A díky tomu, že jsem většinu času hrál na počítači, jsem ani nezlobil – předtím jsem býval docela raubíř. Pro mé rodiče bývala škola vždycky hodně důležitá, máme v rodině lékaře, ředitele školy… Dokud bylo ve škole všechno v pořádku, byli i oni v klidu. Postupem času už škola nebyla tak snadná, ale věděl jsem, že jestli chci mít klid na hraní, nesmím mít ve škole problémy. V době, kdy už jsem hrál hodně intenzivně, třeba dvanáct hodin denně, už bylo samozřejmě obtížné to stíhat, ale vždycky jsem to nějak zachránil. Opravdový problém přišel až na střední škole, tam se objevily první čtyřky a hrozilo mi i propadnutí. V té době jsem totiž úplně propadl online hrám, především World of Warcraft, a to byl naprostý extrém.

V čem?

Pokud hrajete sám nějakou „offline“ hru, v určitém bodě ji dohrajete a jdete se věnovat něčemu jinému. Člověk je ještě schopný to nějak ovládat. U online her, které spolu hrají lidé klidně z opačného konce světa, je více rizik. Byl jsem tam součástí skupiny lidí, kteří spolu trénovali a pokořovali těžší a těžší výzvy. Trénovali jsme třeba do dvou do rána. Většina mých spoluhráčů byli vysokoškoláci, takže měli první hodinu až třeba po obědě. Mně bylo ale třináct a vstával jsem do školy v šest ráno. Když jsme hráli do dvou, zbývalo mi na spánek čtyři nebo pět hodin. To samozřejmě přinášelo horší soustředění a celkově výkon ve škole. Úkoly jsem psal v autobuse nebo až těsně před hodinou, podobné to bylo s přípravou na testy. Hrát jsem ale chtěl a kdybych se neúčastnil tréninků, neznamenal bych tam nic. Takže jsem to musel nějak zvládnout.

Online hry mají i další rizika: třeba ve vás vytváří iluzi toho, že někam patříte. Pohybujete se v určité komunitě, dokonce jste v ní třeba – na rozdíl od školní třídy – oblíbený. Tak proč byste chodil ven a snažil se s někým seznamovat? Když jsem hrál World of Warcraft, neměl jsem už potřebu navazovat žádné vztahy v reálném světě. Podobně to dnes dělají sociální sítě – myslíte si, že máte 500 přátel, ale polovina z nich vás na ulici ani nepozdraví. Další riziko online her je, že nikdy nekončí. Neustále tam na sobě můžete pracovat, zdokonalovat se a vaše postava vám proto docela dost „přiroste k srdci“. Čím víc hrajete, tím jste lepší, a to zlepšení je vidět téměř hned. To nám v životě často chybí. Když se chceme v něčem zlepšit, trvá to většinou poměrně dlouho. Když tu hru ale hrajete extrémně a po několika letech hrát přestanete, možná zjistíte, že jste zůstal úplně sám. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mám problém a že už takhle nemůžu žít dál. Přišlo opravdové dno, které skončilo až tím, že jsem uvažoval o sebevraždě.

Co bylo to, co vás dohánělo až k takovým myšlenkám?

Postupně jsem si začal uvědomovat, že jsem absolutní nula. Sledoval jsem, jak se moji vrstevníci učí hrát na kytaru, nebo hrají fotbal, a docházelo mi, že já kromě hraní na počítači vlastně vůbec nic neumím. Došlo mi, že jsem prohrál své dětství a zavřel jsem si tím mnoho dveří, nebo jsem ty dveře ani neobjevil, protože jsem pořád seděl u počítače v jiných, virtuálních světech.

To, co mě ale ničilo nejvíc, bylo to, že jsem byl ve škole šikanovaný. Psychicky, což je podle mě mnohem horší než šikana fyzická. Když rodiče nebo učitelé vidí modřiny, pravděpodobně zpozorní a začnou to řešit. Ti, kdo mě šikanovali - byli to asi 4 kluci, rozhodně ne celá třída, ale ono stačí těch pár lidí a mlčící většina, která se těm vtípkům zasměje – byli to takoví ti vtipní, oblíbení miláčci učitelek. Ponižovali mě, deptali a shazovali, většinou samozřejmě mimo zraky dospělých. A já jsem se nikomu nesvěřil, protože jsem se bál, že bych byl za bonzáka a slabocha a že bych zažíval ještě větší peklo. Cítil jsem se uvězněný, ponížený, zoufalý, bez možnosti úniku. A postupně mě to rozkládalo - vůbec si nevěříte, cítíte se naprosto podřadně. Už se bojíte vůbec promluvit, protože cokoliv řeknete, je jenom dalším zdrojem smíchu. Jen jednou jsem se odvážil vzepřít - seděli za mnou a něčím mě bouchali. Tak jsem jim ten předmět vytrhl z ruky a snažil se jim to oplatit. Jenže v tu chvíli vešla do třídy učitelka a samozřejmě jsem to byl já, kdo byl ten špatný.

Souvisela šikana s vaší závislostí na hraní?

Kvůli tomu, že jsem většinu času hrál, jsem se stal velmi snadnou kořistí. Byl jsem ošklivý, slabý, tlustý, moc mi nešlo socializování s ostatními. Ve škole jsem se necítil dobře, doma u počítače jsem měl ale od šikany klid. Tedy do doby, než začala kyberšikana. Potom už jsem nebyl v bezpečí ani doma – tehdy vznikaly první „sociální sítě“, například Spolužáci.cz. Tam se začaly objevovat moje zesměšňující fotky, anonymní zprávy nebo komentáře typu „ty tlustý prase, nikdo tě nemá rád, debile, běž někam zdechnout“. Když si na to vzpomenu, je mi moc líto všech dětí, které něco takového prožívají v dnešní době, kdy se žije ve virtuálním prostoru ještě mnohem více než tehdy. Už předem se taky bojím toho, až budu mít vlastní děti – co když je potká něco podobného, budu jim schopný pomoci?

Jak jste se z toho všeho nakonec dostal?

Díky jednomu spolužákovi, který se za mě v kritické chvíli postavil. Všiml si, že už jsem z té dlouhodobé psychické masáže na dně a těm klukům se postavil. Když na mě měli nějaké připomínky, tak mě bránil. Díky tomu jsem se mohl pomalu „stabilizovat“, získat zpět trochu sebevědomí a časem jsem se zvládl bránit už i sám.

Přinesly roky za počítačem i něco pozitivního?

Naučil jsem se perfektně anglicky. Navíc jsem hrál „chytré hry“, ve kterých bylo hodně textu, bylo to něco jako byste četli knížku a zároveň do ní zasahovali. Četl jsem dialogy mezi postavami, musel jsem se rozhodovat, jak jim odpovědět, nebo jak vyřešit různé úkoly. Takže hráč svým způsobem trénuje i myšlení. Později jsem si řekl, že když jsem se tak dobře naučil anglicky, zkusím to i se španělštinou. Začal jsem hrát hry ve španělštině a dostal jsem se díky tomu také na pokročilou úroveň. V jiných hrách bylo zase potřeba poměrně dost počítat, trénuje se i prostorová představivost. Asi by ze mě byl dnes jiný člověk, kdybych 10 let hrál jen střílečky, kde jenom klikáte a rychle mačkáte klávesnici.

Jak vlastně reagovali vaši rodiče? Nebylo jim nic divné?

Na začátku se snažili s tím nějak bojovat – omezovat dobu, kterou jsem trávil u počítače, posílat mě na kroužky. Táta přišel v té době divokých 90. let, kdy byla tunelovaná jedna firma za druhou, o práci, a dlouho nemohl nic adekvátního najít. Myslím, že v té době neměl energii a nervy ještě se přetahovat s děckem o klávesnici. Ono je velmi zrádné to, jak to přichází plíživě. Jako třeba alkoholismus. Není to tak, že jeden den nehrajete a druhý den hrajete 18 hodin. Byl to pomalý proces a ze začátku poměrně nenápadný. Když už jsem v tom lítal až po uši, myslím si, že se rodiče báli cokoliv mi říct. Možná proto, že jsem na jakoukoliv kritiku reagoval podrážděně – podobně jako když chcete po alkoholikovi, aby přestal pít. Bude vám zapírat, slibovat, naštve se na vás – a nepřestane. Možná taky sami nevěděli, co s tím. Ani já sám jsem nevěděl, jak se vrátit zpět, jak být zase „normální“.

Co nakonec pomohlo?

Asi bylo potřeba sáhnout si na úplné dno – teprve když jsem byl totálně psychicky zdeptaný šikanou, jsem si uvědomil, že věnuju spoustu času a úsilí něčemu, co v reálném světě nemá žádný význam a že se sebou musím začít něco dělat. V tu chvíli jsem odinstaloval z počítače World of Warcraft a začal jsem makat především na škole. Díky jednomu kamarádovi jsem dal dohromady svůj zevnějšek a považuji za obrovské štěstí, že jsem potkal přítelkyni, se kterou jsem dodnes. Díky ní jsem objevil spoustu aktivit, do kterých bych se sám nepustil – začali jsme spolu hodně cestovat, trávit čas s přáteli a celkově si užívat život.

Až budete mít sám děti, co uděláte pro to, aby se jim tohle nestalo? Co vlastně můžou rodiče dělat?

Hlavně to nenechat zajít tak daleko, jako se to stalo mně. Pokud si vaše dítě zahraje hodinu, potom v klidu hru vypne a jde na kroužek nebo za kamarády, je to nejspíš v pořádku. Hlídal bych ale, jestli najednou z jedné hodiny nejsou hodiny čtyři a jestli snahu o ukončení hraní neprovází dramatické hádky. Myslím, že je úkolem rodičů tohle bedlivě střežit. Měli by se také zajímat, co vlastně dítě na počítači dělá, a třeba si zahrát s ním. Často máme tendenci hned odsoudit věci, kterým nerozumíme, čímž si do budoucna zcela zavřeme cestu k jakémukoliv pochopení. V neposlední řadě je velmi důležité dětem ukázat věci, kvůli kterým „stojí za to žít“ – aby věděly, že i v reálném světě jsou nádherné věci a aktivity. Jenže ono dát dítěti do ruky tablet a mít od něj klid je tak lákavé… Je ale několikahodinové sbírání barevných krystalků to, z čeho mu chcete dělat rutinu a krmit mu tím mozek?

Jerry (28) vystudoval ekonomiku a finance na vysoké škole. Pracuje jako analytik v oblasti finančního plánování a controllingu, datové analytiky a business intelligence nástrojů. O své závislosti na počítačových hrách napsal knihu Moje hráčství – závislost na hrách, moderních technologiích, kyberšikana, deprese a sebevražda, prozatím dostupnou v elektronické podobě. Rád cestuje a sportuje.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.