Klára Laurenčíková: To, v čem a jak vyrůstáme, nás ovlivňuje víc, než tušíme. Mí kámoši David, Kuba a Jirka mohli mít jiný osud…

Došlo mi, že jsem se vlastně asi až do deseti let neuměla moc kamarádit s holkami. Nechápala jsem hry na “ka” a “neka”, kdy ta, se kterou se zrovna nekamarádí, byla vždy smutná a stejně jako já nechápala klíč té stupidní hry... Zato jsem měla postupně tři kamarády.

Davida, který si se mnou chodil hrát na betonové hřiště za domem. Měl modré oči, světlé vlasy a jezdil skvěle na kole. Byl moc hodný a regulérně moje první láska. Jednou pro mě zas přišel, ať jdu ven. Byl ubrečený, nechtěl mi říct, co se stalo, ale poprosil mě, ať ho v křoví, kam není vidět, obejmu. Když jsem to udělala, syknul bolestí a ukázal mi fialové podlitiny na zádech. Máma ho mlátila šňůrou od žehličky. Bylo mu šest let a tohle byla naše poslední společná chvíle. Máma se s ním i starším bratrem pak narychlo odstěhovala. Neproběhlo žádné rozloučení - nic, prostě zmizeli. Bylo mi hrozně smutno, a ještě pár let potom jsem při každém zazvonění zvonku běžela ke dveřím, jestli to není on.

Druhý kámoš byl Kuba. Bydlel u nás v paneláku o dvě patra pode mnou. Měl lehké mentální postižení. Byli jsme stejně staří. Vždycky stál u schránek a všechny s radostí halasně zdravil. Ve školce jsme spolu byli často poslední v jídle i v oblíkání na procházku. Měla jsem ho ráda, protože se mnou nesoutěžil. Byl ke všem přátelský a uměl počkat, nespěchal.

Třetí kámoš a taky trochu moje láska byl pak ve škole Jirka. Romský kluk z Chánova, který si se mnou vždycky přes koresponďáky domlouval rande u Prioru. Byl hezký a vtipný. Ale ve třetí třídě naší základky najednou skončil, do čtvrté už po prázdninách nenastoupil. Stejně jako většina dalších romských dětí z prvního stupně. Už jsme se taky nikdy neviděli. Až dneska tuším, že on a další děti zřejmě putovaly do místní zvláštní školy. Prostě se to tak s romskými dětmi dělalo. V Mostě i jinde...

Před pár dny mě napadlo zkusit přes Facebook dohledat Davida. Našla jsem ho celkem rychle. Je počtvrté ve vězení. Bral a prodával drogy. Vypadá strhaně, mnohem starší, než doopravdy je. Má dítě, ale nevidí ho vyrůstat.

Kuba už s mámou a tátou nebydlí. Žije v ústavu asi 20 kilometrů od nich, za městem. Spolu s několika desítkami dalších lidí, kteří jsou trochu jiní. V něčem pomalejší, v něčem naopak mnohem moudřejší. Nemají to štěstí jako většina z nás, kteří si můžeme vybírat, kde a jak chceme žít.

Člověka to, v čem a jak vyrůstá, ovlivňuje víc, než tuší. Možná, že kdyby Davidově mámě, která na děti byla sama, někdo pomáhal, nebo kdyby ve škole poznali, že má trable, a nabídli mu podporu, mohl by teď žít snesitelnější život.

Možná, že kdyby bylo dostupné komunitní bydlení s drobnou dopomocí, mohl by teď Kuba pracovat, žít blízko svých rodičů a chodit k nim na kafe.

Možná, že jsem mohla mít romského kluka mnohem déle, než jen pár měsíců, kdyby školy byly místem, kde se děti netřídí, ale podporují v jejich jedinečné cestě.

Děla a děje se taky samozřejmě spousta dobrých věcí, hodně se toho posouvá. Zároveň je zřejmé, že na změnu všech reliktů totality potřebujeme víc času, než jsme čekali. Že věci jsou častokrát složitější, než se zvenku zdá. Že máločím hneme sami. Když je nás na to ale víc, tak máme větší sílu a pak i naději, že změna je možná. I malé kroky mají smysl. Je tu dost místa pro všechny. A je tu dost dobrých lidí, kteří můžou každý den (třeba jen úplně drobnou pomocí) přehodit něčí výhybku na cestě do pekla směrem k životu, který bude zas o trochu víc k žití.

PS: Když to teď po sobě čtu, vidím, že to může vyznívat jako nějaké učebnicové kazuistiky uměle naroubované na to, co teď profesně dělám. Každé písmeno je ale pravdivé a je to přesně obráceně. Kořeny toho, co jsme a děláme, leží často u dětských zážitků a přátelství, které sice ve vnějším světě leckdy už dávno zavál prach, ale víte sami, jak je to s tím vnitřním…

Klára Laurenčíková je vzděláním speciální pedagožka. Je předsedkyní České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV), předsedkyní Vládního výboru pro práva dítěte a předsedkyní správní rady Asistence, o.p.s. Působila jako náměstkyně ministra školství a poradkyně ministryně práce a sociálních věcí. Pracovala v Jedličkově ústavu a školách s dětmi se zdravotním postižením a v Charitě ČR. Externě přednáší na Katedře speciální pedagogiky PedF UK.

Text vznikl na základě příspěvku autorky na Facebooku.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.