Klára Smolíková: Odmaturoval by letos spisovatel? Pokud by byl z Prahy a zajímal se o jídlo a piráty, byly by jeho šance vysoké

Asi by si vybral jako námět Prague Food Festival. Denně je bombardován zprávami o kulinářských eventech, mnohé viděl na vlastní oči, když se snažil dostat z bodu A do bodu B a cestu mu zahradily voňavé stánky. Tušil by, že po truffle se tloustne, po sushi bývá žízeň, tzaziki není sprosté slovo a vindaloo není radno podceňovat. A hlavně by věděl, jak se všechna ta slova píší, aniž by si je musel dohledávat na stránkách foodblogerů. Stejně by ale doufal, že má v záloze šikovného korektora, který před uveřejněním text zprávy projede a všechnu tu gastronomickou hantýrku zkontroluje.

Možná namítnete, že spisovatel by si spíš zvolil vypravování o setkání s piráty v roce 1651. Asi ano, pokud byste mu přidali minimálně týden na studium. Pak by se blaženě ponořil do pramenů, dohledávání detailů, ověřování, zda se může kapitán spolehnout na astroláb či sextant a zda je černá vlajka se zkříženými hnáty doložená před rokem 1700, či nikoliv. Těžko se rozepsat o divokém řádění bukanýrů, když si nemůžete vzpomenout, čím v té době po sobě při námořních bitvách stříleli, na jakých lodích pluli a které mince se snažili ukořistit.

Ale když ne jídlo a piráti, nabízí se koneckonců ještě článek do společenského časopisu o únikové hře! Spisovatel by jistě přispěchal se svými vzpomínkami na městské hry, které v dětství hráli po Praze, jak luštili nápovědy ukryté v zábradlí na zmuchlaném papírku a snažili se oslovit toho správného muže v dlouhém kabátu. Jenže šéfredaktor by mu text vrátil a nevybíravě ho upozornil, že čtenáře zajímají fakta, a ne memoáry, a pokud se ani jedné únikovky nezúčastnil, ať si hledá jiné téma. Spisovatel by svěsil uši a v duchu by se zapřísáhl, že ten bestseller napíše i bez té jejich praštěné maturity. Co tím chci říct: Pro nikoho, kdo se dnes pro svou práci potřebuje víc písemně vyjadřovat, není snadné se rozepsat bez ověřování, dohledávání a googlení.

A mně se honí hlavou, co vlastně při písemné práci z českého jazyka testujeme. Je opravdu nutné tak konkrétní zadání, až hrozí, že se strojaři při pohledu na ně rozloží na součástky, kosmetičky si v hrůze začnou trhat vlasy a slaboproudaři strnou, jako by je zasáhl elektrický proud?

Proč to řeším? Učila jsem v okresním městě, kde každý student byl na zabijačce a hasičských závodech, ví, co přinést na štando, kdy se chodí na ryby a proč je důležité jít fandit na fotbal. Ufon jsem byla já, neb jsem přišla z Prahy. Otázku, zda nejsou témata zbytečně konkrétní a mimo Prahu hůře srozumitelná, jsem napsala na učitelské fórum. Kolegové reagovali různě. Někdo si také posteskl, že mu přijdou náročná, jiný vyjádřil naději, že se s nimi jeho šikovní maturanti poprali. Pod tím vším však byla obava: Bude to stačit? Budou hodnotitelé tolerovat věcné lapsy? A pokud si studenti mohou s fakty žonglovat, jak chtějí, proč tedy není zadání volnější?

I na malém městě studuje spousta šikovných studentů, kteří pro zdárné dokončení své profesní přípravy potřebují maturitu nebo kterým se obzory radikálně rozšíří, až půjdou na vysokou školu. Proto mě zamrzela reakce člověka, který do debaty vstoupil z pozice odborníka na testy. Prý jsou takové úvahy hovadinou a mé argumenty zcestné, maturantů je prý stejně moc.

V tom případě se musím všem maturantům přiznat, že bych si jako člověk, který přes dvacet let píše články, metodiky a knihy, sice se zadáním poradila, ale byla by to dřina. Všem schopným mimopražským studentům ekonomických, agronomických či zdravotnických oborů držím palce, ať jim maturitní práce dopadnou skvěle, i když si zvolili tzv. únikové téma a psali úvahu či úřední dopis. Možná je celá maturita vlastně takovou únikovou hrou.

Klára Smolíková píše knihy převážně pro dětské čtenáře. Deset let učila knihovníky, vedla seminář mediální výchovy na katedře primární pedagogiky a pracovala v muzeích jako edukátor. Nyní je na volné noze.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.