Na kytaru brnkal od pěti let. Má talent, ale je z chudé rodiny

Jedenáctiletý Aleš pochází z vyloučené lokality Liščina ve slezské Ostravě. Ghetto, kde se rozpadají domy, zuří nezaměstnanost, zadlužení, exekuce. Běžnou realitou je i užívání a distribuce drog. Vprostřed toho všeho se Alešova rodina snaží normálně žít.

„S Alešem jsem se prvně setkala asi před 4 lety na základní škole, kde jsem pracovala jako asistentka pedagoga. Poté co jsem změnila zaměstnání, jsme se nevídali,“ říká Kateřina Blahutková z obecně prospěšné společnosti Vzájemné soužití. „O to větší překvapení mne čekalo, když jsem jako zdravotnice jela na tábor s dětmi z vyloučené lokality. Byl mezi nimi i Aleš. Doslova každou volnou chvíli se z jeho chatky ozývala hra na kytaru. Každý večer hrál písně na přání a neúnavně zpíval. Jeho neotřelá, syrová hra mi učarovala,“ popisuje Kateřina Blahutková.

Aleš se na kytaru naučil hrát od svého táty. Evidentně má talent, ale dál se vzdělávat by ho samotného asi nenapadlo. „Chtěla jsem Alešovi ukázat, že když vloží do nějaké činnosti dostatek energie a snahy, lidé to ocení,“ vypráví Kateřina, proč se rozhodla kontaktovat jeho rodinu a nabídnout jim pomoc s financováním Alešova hudebního vzdělání.

Liduška byla sci-fi

Alešově mamince se takový nápad moc líbil. „Na vzdělání mých dětí mi velmi záleží, proto nedocházejí do školy v blízkosti bydliště, ale každý den je vozím do školy, kterou považuji za kvalitní,“ říká. Koneckonců byla to právě ona, kdo si dal před pár lety práci, aby synovi obstarala kytaru. „Podporujeme naše děti v tom, co je baví. Jen tak si můžou otevřít cestu k lepší budoucnosti,“ říká. I přes nejlepší snahu však rodina se dvěma dětmi naráží na limity svého rozpočtu. „Zaplatit Alešovi kurz hraní na kytaru byl pro nás sci-fi,“ svěřuje se chlapcova maminka.

Střih – Aleš vchází do budovy lidové konzervatoře a múzické školy v Ostravě. Hrdě si nese kytaru, jeho učitel už na něj čeká. „V online sbírce pro Aleše se vybralo 3 947 korun. To vystačilo nejen na výuku, ale pořídili jsme z něj Alešovi ještě obal na kytaru a ladičku,“ říká Svatava Poulson, vedoucí projektu PATRON. Ten se zaměřuje na pomoc rodinám a dětem, které se ocitly v nouzi.

Každý může být patronem

Dětí jako Aleš je spousta a nemusí být zrovna z vyloučených lokalit. Až 15 procent českých dětí žije pod hranicí chudoby. Mnoho učitelů a dalších pedagogických pracovníků se s takovými dětmi setkává víc, než by si přáli. Nemohou na lyžařský výcvik, školu v přírodě nebo nemají peníze na obědy ve školní jídelně.

„Prostřednictvím online sbírek od drobných dárců pomáháme získávat prostředky na vše potřebné. Sbírka se vždy koná pro konkrétní dítě a na konkrétní účel. Mohou to být například učebnice, výtvarné potřeby, obědy ve školní jídelně nebo kroužek,“ vysvětluje Svata Poulson.

Aby nedocházelo ke zneužití darů, má každé dítě svého patrona. Jeho role je přesně taková, jako v Alešově příběhu sehrála Kateřina. Je to někdo, kdo si všimne dítěte v nouzi a do projektu ho přihlásí. Zároveň pro účely sbírky potvrzuje existenci a věrohodnost potřeby. „Nejčastějšími patrony jsou zdravotníci, sociální pracovníci a samozřejmě také učitelé mateřských i základních škol, ale může to být i kdokoli jiný,“ vybízí vedoucí projektu.

Znáte dítě, které by si zasloužilo podporu? Víte, kam se obrátit.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.