Lenka Cermanová: Nadaní nepotřebují enklávy malých Einsteinů a inkluze jim neškodí. Zažíváme to na vlastní kůži

Moc jsme neřešili, kam ji dáme do školy, a zvolili jsme prostě tu, která je nejblíž. Navíc dcera dostala stejnou učitelku, jako měl před několika lety syn a s níž jsme byli vlastně velmi spokojení. Dcera se do školy neuvěřitelně těšila. Jenže ouha, během pár týdnů to začalo drhnout.

Znalostmi a uvažováním je na úrovni třeťáka, ale najednou musela jet písmenka, slabiky, jedna plus jedna. Šíleně se nudila a jako by se nám ztrácela před očima. Z veselé holčičky, která byla neustále v pohybu, zpívala, tančila a smála se, byla najednou otrávená, znuděná osoba, která ztrácela zájem o cokoliv. Když jsem se ptala na školu, odpovídala – „neptej se.“ Zklamání bylo prostě obrovské.

Samozřejmě jsme to zkoušeli řešit. Paní učitelka slíbila, že dceři připraví nějakou práci navíc, ale nějak na to nenacházela čas – není divu, dětí ve třídě měla pětadvacet, a navíc – jak jsme zjistili – nulovou podporu od školního poradenského pracoviště. Zkoušeli jsme se domluvit s výchovnou poradkyní, zda by nemohla dcera docházet na některé hodiny k druhákům, protože jejich rozvrhy byly velmi podobné, ale dozvěděli jsme se, že tomu „není nakloněna“. Máme prý vydržet, až se ostatní naučí číst, tak se dcera „srovná s průměrem“, a pokud ne teď v první třídě, pak můžeme vydržet až do páté a následně odejít na víceleté gymnázium. No, tak to jsme nechtěli. Představa, že naše dítě takhle trpí rok, nebo dokonce několik let, nám přišla šílená. Věřím, že by to odnesla nějakou psychickou poruchou. Říkali jsme si, co budeme dělat? Bydlíme na malém městě v jihozápadních Čechách a ani poradna nám nebyla schopná doporučit školu, která by si s nadanými dokázala lépe poradit.

A pak se stal, nebojím se říct, malý zázrak – v pololetí se uvolnilo místo v nedaleké alternativní škole. To nebývá zvykem, protože je malá, má jen nějakých padesát žáků, a první třídy se většinou zaplní sourozenci těch stávajících. Hodně jsme přemýšleli, jestli tam dceru zapsat, protože škola je hodně inkluzivní a v okolí je známá spíš jako „odpadiště“. Berou tam bez okolků děti, které mají Downův syndrom, dysfázii, ADHD, nebo jsou třeba na vozíčku. Když jsme mezi známými řekli, že zvažujeme přechod právě tam, ťukali si na čelo. My jsme si ale řekli – horší to asi být nemůže, jinou možnost nevidíme, zkusíme to. Také jsme s ředitelem konzultovali, jestli jsou schopní a ochotní vyjít vstříc nadanému žákovi, a on nás ujistil, že udělají vše, co bude třeba.

Když jsem první den ve dveřích potkala tatínka s dredy na vlasech i vousech, nebyla jsem si úplně jistá, ale nakonec si to sedlo krásně. Dcera má za sebou dva měsíce docházky a úplně rozkvetla. Vůbec nevadí, že škola nemá žádný oficiální program – natož oddělenou třídu – speciálně pro nadané. Vůbec nevadí, že s ní ve třídě jsou i děti, které jsou zřejmě na druhé straně Gaussovy křivky. Prostě to funguje!

Byla jsem se podívat na výuce a vždy velkou část dne si každé z dětí pracuje na svém. To pro dceru znamená, že si může vzít učebnice matematiky a češtiny pro druhý ročník a učit se z nich, a až je bude mít hotové, klidně dostane materiály pro třeťáky. Učitel mezi žáky chodí, pomáhá, když si někdo neví rady, ťukne, když je potřeba pomoci. Potom zase žáci pracují spolu, zpívají, malují, cvičí; mají dokonce i dramatickou výchovu. Každý se může rozvíjet podle svých možností a schopností. Ano, každý, i naše nadaná dcera.

Nikdy jsem nebyla fanouškem soukromých škol, naše starší dítě koneckonců dochází na běžnou státní a žádný problém s tím nemáme. Dokonce si ani dnes nemyslím, že soukromá škola je vždy za všech okolností lepší než státní. Náš syn je třeba velmi strukturovaný, a myslím si, že by mu volnější režim, který teď má dcerka, vůbec nevyhovoval. Pro ní je ale tahle „divná škola pro divné děti“, jak na ni často nahlíží naše okolí, prostě skvělá.

Když o tom přemýšlím, napadají mě dvě věci. První je ta, že nadané děti asi vážně nepotřebují vytvářet oddělené enklávy malých Einsteinů. Určitě aspoň některým z nich stačí, když mají možnost se rozvíjet svým tempem, dostanou svobodu a dostatek podnětů, a mohou být velmi spokojené. Není potřeba se bát inkluze a pobývání se „slabšími“ spolužáky, protože když mají všichni svůj prostor a učení se nepojímá jako soutěž, může to skvěle fungovat. S tím je ale spojená další moje úvaha. Podle mě dětem škodí, když jich je ve třídě hodně. Naše učitelka na státní škole je laskavá paní a bezpochyby se snaží, ale v pětadvaceti dětech velmi různé úrovně se prostě čas na individuální rozvoj jedince hledá velmi těžce. Když jsme měnili školu, zašli jsme za ní a vysvětlovali jsme, že to není její chyba, že proti ní nic nemáme. Řekla, že se stejně určitě vrátíme. Nevím, možná, třeba se někdy skutečně vrátíme. Ale momentálně to nemáme v plánu.

Lenka Cermanová vystudovala učitelství pro druhý stupeň ZŠ na UJEP v Ústí nad Labem a speciální pedagogiku na ZČU Plzeň. Pracuje v dětském domově se školou, pomáhá dětem s poruchami učení a chování. Hraje ochotnické divadlo a zahrádkaří, s manželem vychovává syna (12 let) a dceru (7 let).

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.