Lucie Martin Nešporová: Jsem máma tyranka a nestydím se za to. Mobily, tablety ani televizi našich pět dětí k dispozici nemá

Musím ovšem vysvětlit, že my nejsme obyčejná domácnost. Doma máme celkem pět dětí v opravdu širokém věkovém rozpětí od šesti do skoro osmnácti let. Pochopíte jistě, že již takovéto výchozí podmínky nejsou pro nastavování pravidel užívání podobných přístrojů ideální. Proto třeba v naší domácnosti neexistuje televize. Před šesti lety jsme se rozhodli ji odstranit z našeho domova, a to hned z několika důvodů. Prvním důvodem byla skutečnost, že pět dětí ve věku od několika měsíců až do 12 let se nikdy neshodne na výběru pořadu. Neustálé hádky a řešení rozvrhu – kdo a jak sleduje televizi - nás velmi otrávily. Došli jsme navíc k poznání, že i šestileté dítě je schopno se o víkendu budit v 5 hodin ráno, aby bylo první u televize a mohlo být králem dálkového ovládání. Takže jsme řekli STOP televizi.

O to větší byla naše satisfakce, když jsme si uvědomili, že i my jsme občas zapínali zcela nesmyslně televizi a seděli před zcela nesmyslnými pořady. Ono je v zásadě těžké nalézt v dnešní době inteligentní pořady v televizním programu, že. Děti nám sice od té doby vyčítají, že jsme jim zcela zničili dětství, já si však naopak myslím, že jsme jim ho zachránili. Místo civění do bedny si daleko více o víkendech povídáme, hrajeme společenské hry a děláme další věci, které se prostě moc nedělají, když máte televizi.

Abych se tedy vrátila k problému tabletů, mobilů a dalších vymožeností. Všech pět našich dětí jsou naprostí závisláci, bez ohledu na pohlaví, národnost a věk. Když si náš nejmladší génius uměl ve třech letech obsluhovat tablet, aniž by ho to kdokoliv učil, a to včetně toho, že si bez znalosti čísel uměl zadat PIN kód, tak jsme to nejprve oslavovali a pyšnili jsme se, jak geniálního chlapečka to máme. Do doby, než génius začal vyžadovat svou porci tabletu v zásadě každodenně, a když ho neměl, byl problém.

Tablety mají i starší, a rozsah problému jsem si uvědomila, když jsem jedné hluboké noci odhalila dva z našich chlapců, jak tajně hrají celou noc hry na tabletu (bylo mi divné, že vypadají přes den jako smrtky a naivně jsem věřila tomu, že tablety zůstávají na noc uklizené. Chyba - důvěřuj, ale prověřuj). Vadí mi i to, když se podívám na aplikaci Whatsapp kolem půl druhé v noci (při nadměrném stresu trpím nespavostí, což je s ohledem na počet dětí v domácnosti a manžela, který je neustále na cestách, skoro pořád) a vidím, že naše nejstarší sedmnáctiletá slečna je aktivní, když má ráno vstávat do školy. Asi jsem nemoderní, ale tohle mi opravdu nepřijde v pořádku.

Takže jsme se rozhodli říci STOP závislostem v podobě tabletů, telefonů, počítačů. U nás se telefony od jisté doby odevzdávají po příchodu domů do kuchyně. Rozhodně není důvodu mít telefon v pokojíčku a už vůbec není důvod s telefonem spát. Pár chytráků se mě snažilo přesvědčit, že to prostě není možné, protože se druhý den ráno musí budit, a to vůbec nejde bez telefonu. Pořídili jsme budíky. Světe div se, budíky budí, a všichni vypadají ráno podstatně svěžejší než dříve. Pro ty, co se snažili podvádět, jsem nachystala trest.

Telefon jsem jednoduše zabavila úplně – v kuchyni sice musí být odevzdané, ale všichni si je mohou s moderací používat. Asi všechny zaskočilo, že dvě z našich pěti dětí v roce 2019 přežily skoro 14 dní bez telefonu. Ano, čtete dobře. Neobměkčily mě ani argumenty ve smyslu týrané děti, ani argumenty typu - musím absolutně nutně hledat něco na internetu do školy, jinak dostanu špatnou známku, a za to tedy vůbec nebudu moct.

Já navíc vůbec nechápu, proč mi škola vnucuje, že bych měla mít povinnost zajistit svému dítěti přístup na internet a proč bych měla mít povinnost pořizovat svým dětem mobil, tablet nebo počítač, aby si mohly vypracovat úkoly. Pokud má škola takovéto požadavky na žáky a je to součást výuky, nechť zajistí přístup k internetu, počítači, mobilním telefonům a tabletům v rámci vyučování. V tomto smyslu jsem také napsala omluvenku do školy, proč si naše dítě nemohlo vypracovat domácí úkol. Škola mi nikdy žádnou odpověď nezaslala a moje dítě nebylo jakkoliv potrestáno za to, že nesplnilo svůj úkol a nebrouzdalo si na internetu v rámci přípravy na vyučování.

Jistě jste pochopili, že jsem matka tyranka. Zcela jednoznačně svádím boj s větrnými mlýny, když se snažím minimalizovat dopady přílišné mobilománie, tabletománie, počítačománie na naše děti. Věřím ale tomu, že to má smysl. Dítě nepotřebuje být nalepené celý den na mobilním telefonu, sjíždět instagramy, youtuby, hrát nesmyslné hry kdoví s kým a stát se v patnácti letech úplným závislákem a asociálem. Naše děti pochopily, že je zbytečné  s námi v tomto směru argumentovat, svádět boj nebo dokonce podvádět. Doufám, že to jednou ocení, třeba tím, že nebudou muset vydělávat na výdaje spojené s odvykací kúrou typu „jsem závislá na instagramu a léčím se“.

Lucie Martin Nešporová vystudovala právo na Západočeské univerzitě v Plzni. Specializuje se na mezinárodní soukromé právo, rodinné právo, trestní právo a oblast lidských práv. Sedm let působila ve Francii jako diplomatka Ministerstva zahraničních věcí při Radě Evropy. S manželem, kterého si přivezla z Francie, vychovává celkem 5 dětí. Ráda cestuje, čte a sportuje. Miluje zvířata a působí ve spolku Animaleye, který prosazuje zpřísnění trestů za týrání zvířat. V Komunitním centru Motýlek poskytuje právní poradenství zdarma sociálně znevýhodněným osobám v těžkých životních situacích.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.