Jako rodiče tří dětí (syn 14 let, dcera 11 let a dcera 7 let) jsme za posledních pět let dvakrát řešili, jestli naše děti s vynikajícími školními výsledky poslat na gympl, nebo ne. Nakonec syn i starší z dcer zůstali na základce a nelitujeme.
Rozhodnutí, zda poslat potomka místo druhého stupně na osmiletý gympl, považuji za velmi individuální. Z mého pohledu ho ovlivňuje kromě studijních předpokladů dětí mnoho dalších záležitostí, třeba kvalita druhého stupně konkrétní základní školy, dostupnost gymnázia (případně dalších alternativ), vztah dětí ke škole (i vzdělávání), kamarádi a zájmy dětí, kolektiv a vztahy ve třídě a také naše hodnoty, tedy co od školy vlastně očekáváme.
Pro nás je například klíčová spokojenost našich dětí, rozvíjení jejich potenciálu, zájmu o vlastní učení, čas na koníčky, dobré vztahy v kolektivu i s učiteli) a komunita. Proto úplně chápu a naprosto respektuji, že se jiní rodiče s jinými dětmi v odlišné situaci rozhodnou jinak než my. A že oni i jejich děti mohou být díky přechodu na osmileté gymnázium spokojeni.
V páté třídě v období před přípravou a přihlašování na gymnázia jsme si povídali o všech možnostech, co pro ně která volba znamená, a to včetně alternativ po skončení základní školy.
Proč to u nás vyhrála základka? Když říkám u nás, myslím nejen nás rodiče, ale i naše děti. Od malička jsme je nechali (spolu)rozhodovat tam, kde to bylo možné. Například si samy vybíraly zájmové aktivity nebo třeba volitelné předměty ve škole. V páté třídě v období před přípravou a přihlašování na gymnázia jsme si povídali o všech možnostech, co pro ně která volba znamená, a to včetně alternativ po skončení základní školy. Společně jsme zvolili základku, a to hlavně z těchto důvodů:
Litovala jsem někdy?
Nebudu tvrdit, že je všechno na naší škole růžové. Měla jsem také slabé chvilky, kdy jsem si říkala, jestli jsem u syna neudělala chybu. Neminuly nás problémy v kolektivu, velký počet dětí ve třídě, sem tam výpadky v plnění školních povinností… Covid pak přinesl větší nároky na samostatnou práci a izolovanost, což pro nás také byla velká výzva, i když děti předtím zvládaly školu zcela samostatně. Díky tomu se syn naučil víc makat a navíc začal pomáhat spolužákům s matematikou. Poslední měsíce i s podporou paní učitelky, což mu pomáhá rozvíjet sociální kompetence a získává i on. Děti jsou doteď ve škole spokojené, a to je pro nás nejdůležitější.
A co dál?
Syn je v devítce, chystá se na průmyslovku s IT oborem. Našli jsme vysněnou školu, kde kromě přijímaček mají zájemci o školu předložit portfolio svých prací. Zde se skvěle hodí, že měl syn dost času na své vlastní projekty. Dcera bude mít další čtyři roky na to, aby ve škole i při mimoškolních aktivitách zjistila, co ji nejvíce baví.
Lucie Václavková vystudovala VŠE v Praze, kde také několik let učila a bádala na katedře personalistiky. Poté působila v neziskovkách jako poradkyně v projektech pro lidi znevýhodněné na trhu práce (ženy, migranti, lidé nad 50). V současné době pracuje jako kariérová poradkyně na volné noze. Za svoje aktivity získala třikrát ocenění Národní cena kariérového poradenství. Má 3 děti.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.