Co ukážete, to hned umí. Máte doma nadané dítě?

„Když se mě někdo ptá, jestli je každý na něco nadaný, trochu ošklivě odpovídám, že určitě – na škále od nuly do sta procent,“ říká Eva Vondráková, spoluzakladatelka a předsedkyně Společnosti pro talent a nadání a poradenského Centra Filip. Dodává, že ani v odborné veřejnosti není shoda v tom, jak talent a nadání definovat a zda se jedná o synonyma. Někteří hovoří o nadání ve smyslu intelektu a o talentu ve smyslu vloh k určitým činnostem, další slova zaměňují. Možná důležitější ale je, jak nadání odhalit a co si s ním počít.

Neustále se na něco vyptávají

Děti, kterým osud a genetika nadělily do vínku vysokou inteligenci, se často poznají už od miminka. „Ne vždy, ale poměrně často je patrná akcelerace vývoje. Ty děti se zkrátka velmi rychle a snadno všechno naučí,“ říká psycholožka Linda Kolenatá, která se tématu nadání věnuje dlouhodobě, v současnosti v Pedagogicko-psychologické poradně Prahy 6 a ve své soukromé terapeutické praxi. „Některé brzy chodí, většina z nich velmi rychle a hezky mluví, pokud tedy není přítomna nějaká zásadní vada řeči. Zajímají se o puzzle, knížky, stavebnice, které jsou určeny starším dětem. Dost často se dá říct, že jim to jednou ukážete a už to umí.

“Tyto ´zrychlené´ děti mohou být ale také velmi náročné, protože vyžadují neustále nové podněty, snadno se začnou nudit a jsou pak frustrované a nespokojené – až se některé babičky a tetičky někdy začínají strachovat, jestli takový kojenec nebo batole nevykazuje známky třeba ADHD. „Hodně nápadným znakem bývá, že se pořád na něco vyptávají a nestačí jim jednoduché odpovědi,“ dodává Linda Kolenatá.

Vysoce nadané děti se například ve velmi raném věku zajímají o písmenka nebo čísla. To svými vzpomínkami potvrzuje i Zuzana, která vychovává v Praze sedmiletého vysoce nadaného syna: „Adam začal ještě před třetími narozeninami rozeznávat písmena, po třetích narozeninách už plynule četl a psal, a aby toho nebylo málo, z písniček se sám naučil rozumět i mluvit anglicky.“ Zuzana ale se synem zažívá i odvrácenou stránku výrazného nadání: Adam je odmalička velmi citlivý na hluk; je velký perfekcionista a snadno propadne zoufalství, když se mu něco nedaří podle jeho vlastních, velmi vysoce nastavených kritérií. Těžko si hledá kamarády, protože děti stejného věku mu prostě nestačí, nesdílejí s ním stejné zájmy ani slovní zásobu.

Pokud rodič pojme podezření, že má nadprůměrně inteligentní dítě, vede jeho první cesta většinou na internet, kde hledá, jak si své domněnky ověřit. Možností je řada, mnohé z nich jsou dostupnější ve městech než na venkově. Pedagogicko-psychologickou poradnu by ale ve svém okolí měl mít téměř každý. A jak říká ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny v Ústí nad Orlicí Petra Novotná, na komplexní vyšetření se lze s dítětem objednat i bez doporučení například ze školky. Dítěti se věnují dva pracovníci a je třeba si vyhradit dostatek času, protože celá diagnostika nadání trvá kolem tří hodin. „Jeden z pracovníků pomocí testů prověří například kreativitu, logické a verbální schopnosti, kombinační a konstrukční dovednosti a podobně, zatímco ten druhý provede speciálně pedagogické vyšetření. Výsledkem by mělo být vyhodnocení toho, co dítě umí, jak přemýšlí, jakou má kapacitu,“ vysvětluje Novotná.

Ve větších městech lze najít i organizace, které se přímo specializují na vyhledávání nadaných dětí a práci s nimi. V Praze a Olomouci je to například Qiido, v Praze a v Hradci Králové funguje Centrum pro talentovanou mládež a na mnoha místech Česka dělá pravidelné testování Mensa ČR. „Pokud rodič nechá dítě otestovat v některém z těchto zařízení, soustředíme se pak v poradně hlavně na to, abychom pro školu dobře navrhli podpůrná opatření,“ doplňuje psycholožka Linda Kolenatá.

Na brněnské Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity pracovní skupina psychologů, programátorů a dalších odborníků momentálně vyvíjí diagnostický nástroj Invenio, který si klade za cíl nalézt v běžných třídách dosud skryté intelektově nadané děti.

„Momentálně máme v České republice diagnostikovaných zhruba dva tisíce nadaných dětí, ale už jen čistě statisticky vzato by jich měly být desetitisíce. Určitě existují, ale možná to jsou děti z rodin, které s nimi žádnou diagnostiku nepodstoupí,“ říká vedoucí skupiny Šárka Portešová. Tým pod jejím vedením dokončuje sérii testů schovaných do počítačových her, vnichž dítě řeší různé situace. Celý nástroj už používají školy v Jihomoravském kraji, brzy by ale mohl být k dispozici i školám, poradnám a rodičům v celém Česku.

Stejně tak na fakultě vyvíjejí nástroj pro nadané prvňáčky, kteří přijdou do školy se znalostí čtení, psaní i počítání a často se celý první rok ve škole nudí. „Společně s katedrou matematiky pro ně vytváříme modul, který by jim nabídl videa, výukové hry a pracovní listy, aby ve třídě jen pasivně neseděli, a zároveň tak ulehčíme jejich učitelům,“ říká Šárka Portešová.

Škola by neměla nadané ignorovat

Jedna věc je samotná diagnostika nadání, věcí druhou potom zůstává, jak s diagnózou a navrženými opatřeními naloží škola. „U nás se snažíme sejít s učiteli, pedagogickým sborem, a ptáme se, jak s dítětem plánují pracovat, co je jejich cílem,“ vysvětluje Petra Novotná z Ústí nad Orlicí. Dodává ale, že školy často potřeby nadaných dětí nechápou a příliš nezvládají měnit zaběhané pořádky výuky. „Dost často si zkoušejí ušetřit práci, takže nadané dítě například zavalí množstvím typově stejných příkladů. Ono ale nepotřebuje víc práce, potřebuje zajímavější práci na jiné úrovni,“ vysvětluje Novotná a pokračuje: „Jenže ji někdo musí vymyslet, na chvíli si s ním sednout a naučit ho ty nové postupy. Záleží hodně na individualitě učitele a jeho schopnostech pracovat s různě nadanými žáky.“

Podle ředitelky Novotné je prostě nutné, aby učitelé sledovali didaktické trendy a dokázali individualizovat výuku. Knih, kurzů a seminářů je k dispozici dostatek, bohužel ale chybí chuť se jimi řídit, a to i mimo současné hektické covidové období, kdy jsou všichni unavení neustálými změnami. „Někde se raději tváří, že tam žádné nadané děti nemají, což ve školách o několika stovkách žáků není prostě statisticky možné. Jinde se na nás i obrátí pro rady, ale neradi slyší, když jim říkáme, že je to bude stát další práci, přestože se to dlouhodobě vyplatí,“ říká Petra Novotná. A Linda Kolenatá dodává, že mnohdy nejsou nejvhodnějším místem pro nadané ani náročné výběrové školy: „Tyto děti jsou často perfekcionistické, těžce nesou jakýkoliv neúspěch, srovnávání, dril. Mnohem lepší může být malá škola, kde jsou děti různých schopností, ale vládne tam podporující klima a učitel dokáže vytvářet příležitosti k učení pro každého.“

Bude z něj Picasso nebo Zátopek?

S intelektovým nadáním tedy rodičům může pomoct pedagogicko-psychologická poradna, případně specializované organizace. Jak ale odhalit výtvarný, hudební nebo sportovní talent? „Nejčastěji si rodiče všimnou, že jejich dítě je v něčem jiné, když se začnou vídat s dalšími stejně starými dětmi,“ říká psycholožka Linda Kolenatá. „Ideální jsou k tomu účelu různé aktivity pro rodiče s dětmi, všelijaká plavání, tanečky nebo výtvarná tvoření. Tady má rodič často možnost postřehnout, že jeho dítě je v něčem lepší nebo napřed.“ To potvrzuje i Eva Vondráková ze Společnosti pro talent a nadání: „Přijde mi moc důležité, aby už od předškolního věku měl každý kluk nebo holka šanci vyzkoušet všechno možné. Obrovským úkolem rodičů v tomto věku je nabízet podněty a sledovat, co dítě na to.“

V mnohém mohou být nápomocny i pozorné učitelky z mateřských škol. „Právě ty si často mohou povšimnout třeba toho, že některé z dětí drží dobře melodii a rytmus nebo je jeho kresba oproti stejně starým spolužákům vyspělejší, a rodiče nasměrují,“ říká Petra Novotná, ředitelka pedagogicko-psychologické poradny v Ústí nad Orlicí.

V některých menších městech navíc ZUŠ provádějí v mateřských školách tzv. depistáž, tedy vyhledávání talentů. „Ve velkých městech se tohle asi nedělá, tam se víc předpokládají aktivní rodiče, kteří dítě přivedou na talentové zkoušky,“ dodává Novotná.

Pokud si rodiče přejí odhalit fyzické dispozice svého dítěte ke sportu, mají možnost se obrátit buď na komerční program Sport-Analytik, nebo se prostřednictvím školy můžou zapojit do projektu Olympijský diplom. Učitelé tělocviku v zúčastněných školách mají k dispozici metodiky pro správné provádění a vyhodnocení osmi pohybových disciplín, které odhalí, nakolik je doménou dítěte síla, rychlost, ohebnost nebo vytrvalost. Na základě naměřených výsledků pak každé dítě získá návrh několika týmových i individuálních sportů, k nimž by měl mít vlohy.

„Pracujeme s tou myšlenkou, že to, co dítěti přirozeně jde, ho také nejspíš bude bavit,“ vysvětluje manažer projektu Štěpán Janáček. „Děti jsou totiž mnohem víc než dospělí citlivé na to, zda se jim daří, nebo ne. Jakmile vidí, že zaostávají, často sportování prostě vzdají a to je škoda.“

Talent zdaleka není všechno

Je ale třeba u dítěte cíleně testovat, objevovat a rozvíjet jeho specifické vlohy? Například české ScioŠkoly od konceptu vyhledávání silných stránek a talentů u dětí upustily. Namísto toho jim dávají k dispozici dostatek času a podmínky k tomu, aby si samy přicházely na to, co je v životě naplňuje a čemu se chtějí věnovat. „U nás si děti vymýšlejí vlastní projekty a jsou za ně zodpovědné,“ vysvětluje Adam Lalák, který má ve ScioŠkolách na starosti výzkum. „Každý náš žák nebo student má k dispozici svého mentora, s nímž se pravidelně schází, a společně reflektují to, co dítěti funguje, co spíš nefunguje, co ho baví. Nastavují společně osobní cíle, které se pak dítě snaží naplňovat.“

Ve ScioŠkolách navíc věří, že samotná informace o existenci nadání u dítěte paradoxně může jeho učení i zbrzdit. Podstatné je totiž celkové nastavení jeho mysli. „Když mu budete opakovat: na tohle jsi nadaný, to ti super jde a podobně, začne se bát zkoušet nové věci, riskovat a přestane se posouvat dál. Zatímco když kladete ve zpětné vazbě důraz na to, že oceňujete jeho snahu, jeho tvrdou práci a podobně, víc ho to motivuje k učení. Nakonec celkem běžné dítě, které je zvyklé na sobě pracovat, může dojít mnohem dál než génius, který se to nenaučil,“ dodává Adam Lalák.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.