Mají učitelé dětem říkat, co je dobré, nebo je mají nechat být? Dva názory v pedagogice

Učitelka mateřské školy a veganka Michaela Vincourová se nedávno dostala do konfliktu s vedením své školky. Když si některé z dětí všimly, že nejí maso, zeptaly se jí na důvod. Ona jim řekla, že maso nejí, protože má ráda zvířata, načež ho děti přestaly jíst taky. To ale nazlobilo některé rodiče, protože to z jejich pohledu narušilo výchovné principy rodiny a jejich autoritu. Dokonce údajně někdo pohrozil tím, že dítě vezme ze školky jinam. V té chvíli se ředitel polekal a chtěl, aby odešla ze školky učitelka, nebo aspoň s dětmi o svém veganství nemluvila. S touto podmínkou ale učitelka nesouhlasila a postavila se za své právo říct, co si myslí. Školu na FB veřejně označila jako místo, kde je umlčován svobodný názor. Celá věc vyvolala rozruch a debatu. Má učitel právo říkat ve škole svůj názor, a co když je v rozporu s přesvědčením rodičů?

Odpověď není jednoduchá. Záleží nejen tom, co bylo řečeno, ale i na tom, jak to bylo řečeno, a to zase může podléhat různým interpretacím. Proti sobě stojí právo rodičů na školu, která je v souladu s jejich světonázorem – a veganství se dá vnímat jako ideologie – a právo učitele jako občana na svůj svobodný názor (ve školním prostředí je zakázána pouze politická a náboženská agitace).

Kritické myšlení, nebo mravní vzory?

Celá věc ale předestřela ještě jinou, a možná i zajímavější, otázku, kterou se intenzívně zabývá současná pedagogika. Má učitel vést a formovat děti prostřednictvím svých názorů, hodnotových postojů? Má jim říkat, co je správné, nebo jim má zcela ponechat prostor, aby rozvinuly vlastní kritické myšlení? Oba přístupy mají v současnosti mnoho přívrženců a ačkoli jde o názory protichůdné, paradoxně často oba zastává jeden a tentýž člověk, možná i nevědomky.

Pro mnoho progresivních učitelů je zcela samozřejmé a nezpochybnitelné, že je mravní povinností pedagoga vštěpovat dětem mravní postoje a vést je tak k tomu, aby uměly rozpoznat, co je dobré, a co zlé, a chovat se v souladu s obecnými zásadami a hodnotami humanismu: neubližovat, spolupracovat, chovat se čestně... Učitelé tohoto typu při výuce dětem ukazují příklady, často z historie, kdy lidé jako skupina selhali – například v hitlerovském Německu nebo v komunistické diktatuře – a proti nim stavějí naopak příklady hrdinského a etického chování jednotlivců.

Jak moc nechat děti, ať samy myslí?

Druhý pedagogický tábor ale tvrdí něco jiného. Podle něj by učitel dětem své názory sdělovat neměl. Měl by je pouze vybavit nástroji kritického myšlení a dovést je k tomu, aby si názor tvořily samy. Jinak je omezuje ve svobodném rozvoji, svým pohledem jejich vidění zužuje a deformuje. Tento postoj je v současnosti v moderní pedagogice velmi rozšířený, málokdy se ale v praxi vyskytuje v čisté podobě. A snesli bychom vůbec takové tříbení názorů, při kterém by děti svobodně uvažovaly například o tom, zda je násilí legitimní a pohodlný způsob řešení konfliktů? Co když dojdou k závěru, že se násilí často vyplatí? Jak pak udržíme humanistický rámec, do kterého má být výuka napasována?

Názor jako soukromá věc

V různých typech škol je pozice učitelů na ose hodnotové vedení a nevedení různá. A záleží nejen na typu školy, ale i na osobnosti učitele. Klasický učitel v běžné škole se hodnotovému učení spíše vyhýbá, ale zároveň nedává žákům ani moc prostoru ke kritickému myšlení. Z jeho pohledu na to není ve škole čas a prioritou je předat dětem co nejvíc znalostí. Názory jsou soukromá věc, kterou si každý musí ošetřit sám. Škola a názory, to nejde moc dohromady. Tento učitel je často sám hodnotový „minimalista“, tedy má daleko k tomu zapalovat někoho pro ideály.

Vnímá heterogenitu třídy a rizika, která případná debata o hodnotách ve třídě nese. Co když se do sebe pustí žáci z rodin s různou hodnotovou orientací? Co když mu přijde vynadat rodič za to, že dětem vymývá mozek? Správně vnímá složitost situace, ale jeho rezignace na podporu kritického myšlení u dětí může vést k tomu, že znalosti, které s takovou snahou dětem předává, zůstanou ležet ladem, protože žákům chybí nástroje, jak s nimi pracovat. Znalosti nejsou jen přírodní zákony, ale také například historické souvislosti. Bez schopnosti si vyhodnotit příčiny a následky činů člověk nevstupuje do života s pevnou půdou pod nohama. Na druhou stranu je také pravdou, že tento učitel žákům žádnou ideologii neznechutí, protože ji nikomu nenutí.

Bez názorů je svět nezajímavý

I v běžné škole se najdou zapálení idealisté a je jich i víc, než bychom očekávali. Často se takoví vyskytují na středních školách, nejspíše gymnáziích, někdy ale i na druhém stupni. Mají silné názory, pro které se dokáží nadchnout. Jejich ideály jsou většinou humanistické a jsou „in“ v sociální bublině, kde se tito učitelé pohybují. To jen posiluje jejich touhu je sdílet s žáky, předávat jim pochodeň osvíceného myšlení a jednání. Dokáží studenty podobného naladění získat pro aktivní či přímo aktivistický životní postoj. Takto souzní ale jen s určitým typem žáků, ty vlažnější svou urputností spíše od občanských postojů odrazují. Jsou to tedy učitelé polarizující. Do této kategorie patří i zmíněná paní učitelka veganka, která je v mimoškolním prostředí aktivistkou za práva zvířat.

Přijít si na to sám, v demokratické debatě

V nových pedagogických směrech, kde je kladen důraz na vzdělávání orientované na dítě a jeho potřeby a na demokratický aspekt škol, se role pedagoga upozaďuje. Učitel se vůči dítěti staví více do role partnerské, spíš než autoritou je průvodcem. Klade se větší důraz na to, aby si děti na vše přicházely samy, pod odborným, ale nevtíravým vedením. V nejčistší podobě se toto praktikuje v takzvaných svobodných školách, ale do určité míry i v montessori školách nebo na běžných školách, které vstoupily do programu Začít spolu, ale potažmo i všude tam, kde berou vážně nutnost rozvíjení klíčových kompetencí, kterou předepisuje Rámcový vzdělávací program. Schopnost kriticky myslet patří k základním klíčovým kompetencím.

Názor o situaci, která se mě týká

Učitel svobodné školy programově dítěti neříká, co je správné si myslet, jeho otázky stáčí zpátky k dítěti samotnému tak, aby se učilo spoléhat na vlastní rozum. Kritické uvažování se v těchto školách tříbí na konkrétních problémech školy a jejího provozu, o kterých se debatuje a řešení se přijímá hlasováním. Když se kritické myšlení aplikuje na praktické situace, kde je možné vycházet z principu „nedělej druhým to, co sám nechceš, aby ti dělali,“ děti ve velké většině zastávají zdravé a komunitě prospěšné názory. Nejde o teoretizování. Do debat vstupují i dospělí a mohou je tak ovlivnit, pokud jsou přesvědčiví. Demokratický charakter školy žákům taky ukazuje existenci plurality názorů. Inspekce v anglické svobodné škole Summerhill prokázaly, že děti vycházející ze svobodných škol vykazují díky tomu určitou nekonfrontační, ale kritickou samostatnost a sebevědomí.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.