Máme nového tatínka s úplně jinými představami o výchově. Co to udělá s rodinou?

Maminka žila několik let se synem sama, když tu se, v jeho osmi letech, k nim přistěhoval maminčin nový partner a zavedené rodinné pořádky explodovaly. Do té doby byl syn mámin nejbližší člověk a zároveň zastával tak trochu pozici „muže“ v rodině. Maminka mu vyjadřovala lásku tím, že ho hýčkala a obsluhovala. Syn si přál – maminka přinesla, maminka koupila, maminka udělala. Nový partner se najednou musel napasovat do této konstelace. Úslužný přístup matky k synovi ho brzy začal iritovat, zdálo se mu, že dítě kazí, že všechno dělá za něj. A neuměl svůj nesouhlas vyjádřit jinak, než že na chlapce mluvil zhurta a do domácnosti vnesl velkou nervozitu. Často se střetával s matkou o domácí úkoly. Zatímco ona byla zvyklá s nimi synovi pomáhat, nevlastní otec nyní přikazoval nulovou intervenci: nebudeme to dělat za něj! Výsledkem bylo, že syn seděl na úkolem třeba hodinu a nic neudělal. Pár byl brzy na rozchod a poslední šancí se jevila návštěvna poradny. A tak za mnou přišli.

Ačkoli motivace nevlastního otce byla dobrá – dítě více osamostatnit a vymanit z poněkud opičí maminčiny lásky, použité prostředky byly absolutně neúčinné a vše jen zhoršovaly. Vysvětlil jsem mu, že tím, že bude na chlapce tvrdý, výchovu do rovnováhy nedostane. Natožpak výčitkami typu „Co sedíš?“ Já to za tebe dělat nebudu.“ nebo příkazy matce „Nenapovídej mu! Ať na to přijde sám!“. Je známo, a to jsem rodičům obzvlášť zdůraznil, že ve stresu dětský mozek nefunguje. Učení je v podstatě luxus, který si dětský organismus dopřává jen, když je v pohodě. Takže to, že syn nic hodinu neudělá, neznamená, že je zavilý a vzdorovitý, nýbrž že je vystresovaný. Krom toho pro dítě, kterému čas plyne jinak než dospělému, je takto prožitá hodina úplné mučení.

Bez svolání rodinné rady to nepůjde, řekl jsem bezradným dospělým. Tam se nově rozdělí práva a povinnosti v rodině. Ukázal jsem jim seznam úkonů, který podle pedagožky Marie Montessori může vykonávat osmileté dítě. Bylo tam třeba přišití knoflíku, na což maminka nevěřícně koukala. Byly tam úkoly již pro dvouleté děti, což pro ní taky bylo velmi překvapivé. Tatínek ovšem jásal. Rozhodlo se, že si na to doma v klidu sednou a zkusí synovi zadávat úkoly jako třeba skočit do obchodu pro máslo nebo si namazat chleba.

Dohodli jsme se, že na zavedení nových pořádků mají šest týdnů, a pak se přijdou ukázat.

Když se nad tímto výchovným sporem zamýšlím, napadají mě další, podobné případy, které mají jeden společný znak: přílišné opečovávání dětí, které jde ve skutečnosti proti jejich zájmům. Myslím, že je součástí všeobecného trendu naší pečovatelské a zpohodlnělé společnosti, která vidí nebezpečí doslova na každém kroku. Z touhy po absolutním bezpečí, jehož stejně nelze dosáhnout, se náš život stává vyprázděným a sterilním.  Ale to je na jiný článek.

PhDr. Miroslav Hudec je dětský a školní psycholog, absolvent jednooborové psychologie na Filosofické fakultě UK v Praze. Po absolutoriu pracoval třicet osm let v Pedagogicko-psychologické poradně v České Lípě, z toho dvacet jedna jako ředitel tohoto zařízení. Po roční etapě na pozici  školního psychologa na střední odborné škole nyní třetím rokem působí v poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Zaměřuje se na vztahy rodičů a dětí, na problémy výchovy a na příčiny poruch chování u dětí.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.