Máme strašně moc úkolů a obědy za moc nestojí, přesto je naše škola skvělá, říká česká maminka žijící v New Orleans

Máme dvě dcery, šestiletou Elu a dvouletou Adu. Obě se narodily tady v New Orleansu. Ela mluví česky, anglicky a turecky - manžel je Turek. Poslední dobou se jí ale do češtiny stále víc míchá angličtina a začíná to být těžké. Pořád jí opakuji její anglické věty česky a snažíme se často číst. Děláme taky českou školu, ale vzhledem k množství úkolů do její americké školy je to opravdu velmi náročné a nedostáváme se k tomu tak často, jak bychom měly. Jak to bude s mladší dcerou, to se teprve uvidí.

Naše Ela chodí do výběrové státní školy. Znamená to, že ve 3 a půl letech musela dělat testy, které jsou takovým tajemstvím. Nikdo z rodičů neví, na co se dětí učitelé ptají, a protože jsou ty děti ještě malinké, tak toho pak moc nepoví. Jediné, co vím, že musela umět napsat své jméno a povídat o nějakém obrázku, který před ni dali. Začínala tu v předškolním programu, dnes je v první třídě.

Během 7 hodin výuky jen 30 minut přestávky

Moc jsme stáli o tuto školu, protože je jediná státní v našem okolí, která má dobrou pověst. Nechtěli jsme je dávat do katolických škol, ani do soukromých. V prvním případě, protože náboženství se tady skutečně vyučuje od 4 let, což nám přijde přehnané, a v druhém, protože je školné neskutečně drahé - okolo 6 000-10 000 dolarů za školní rok. Až skončí tuto základku v páté třídě, pokud bude mít dobrý prospěch, automaticky přestoupí na tzv. Middle school stejné kvality, je taky výběrová a většina žáků tam pak pokračuje.

Naše škola je asi 15 minut jízdy autem. Máme možnost, aby jezdila školním autobusem, ale to jsem zamítla. Bydlíme celkem daleko, nastupovala by jako první a v autobuse by tak strávila skoro hodinu tam i zpět. Takže ji ráno do školy na 8:10 veze manžel. Škola končí ve tři, takže od čtyř let je tam moje dcera od 8 do 3 odpoledne. Během vyučování mají jen jednu 10 minutovou přestávku a 20 minut na oběd. S tím docela dost bojuju, protože vidím, jak moc je odpoledne unavená.

Po škole mívají děti možnost nějakých aktivit - můžou chodit na jógu, šachy, dramaťák, stavění Lega, můžou se učit hrát golf nebo fotbal. Výhoda je, že kroužek se koná přímo v areálu školy. Samozřejmě toto jsou soukromé aktivity, takže se platí extra. Mají taky k dispozici před a po škole družinu, která funguje od 7 ráno a pak do 6 večer. My někdy využíváme odpolední družiny, protože si spolu děti alespoň pohrají - mají hodně koloběžek, balónů atd, v případě špatného počasí si hrají uvnitř v jídelně, která funguje i jako herna.

Hudební výchova tu vůbec není, zato testů a úkolů spousty

Podívat se přímo ve výuce jsem nikdy nebyla, ale co tak slyším od Ely, tak se jim předměty docela rychle střídají. Neexistuje klasické zvonění, na jaké jsem byla zvyklá já. Učitel si sám kontroluje čas a mění předměty. Přijde mi, že třeba v matematice naše děti docela pozadu, protože letos zavedli nové osnovy a nový systém. Někdy děti využívají počítače, mají velké množství programů, kde si mohou procvičovat spelling-hláskování, čtení i počítání. Co mě tedy velice mrzí, je to, že v naší škole vůbec není hudební výchova! Já jsem velmi hudebně zaměřená, vidím u dcery velký hudební talent, ale v rámci školy jej nemůže vůbec rozvíjet. Je to údajně kvůli penězům. Výtvarku mají, ale to, co nosí domů, jsou většinou jen obrázky namalované tužkou, nevidím žádné velké vedení učitelky.

Obědy neplatíme, protože máme nějaké speciální dotace od státu. Naše škola navíc nabízí i snídaně. Kvalita tedy není moc dobrá, Ela tam obědvá většinou tak jednou týdně a to, když je pizza nebo špagety s hovězím masem. Jinak dostává obědy z domu. Já jsem tam několikrát na obědě byla a obzvlášť jejich sendviče jsou dost strašné - tlustý plátek krutí šunky na gumové housce. Obědy jsou většinou jen ohřívané, vše jsou to zavaukované produkty. Každý den mají ovoce a zeleninu, ale ovoce většinou nebývá čerstvé. Často dostávají taky dezerty, takže za mě spokojenost určitě není.

Známkuje se normálně ABCD a píše se docela dost testů. Každý pátek test na spelling, co dva týdny velký test z matematiky, řekla bych, že každý týden mají nějaký test z angličtiny, buď gramatiku (teď třeba probírají zájména), nebo čtení - porozumění textu s otázkami na obsah. Docela často pak dostáváme jakési vysvědčení, tak 4x ročně určitě.

Čím je ale naše škola proslulá, to je množství domácích úkolů. To je tedy naprosto šílené. Jen matematika nám někdy zabírá i hodinu. Pak angličtina, čtení, každý den by měli procvičovat spelling (na týden dostávají zhruba 10 nových slov na spelling), pak mají jednou za čas nějaký projekt k zeměpisu nebo social studies, a ještě mají každý týden naučit třeba 10 slov, která se nepoužívají často, tak aby jim rozuměly. A těm tedy často nerozumím ani já, takže překládáme se slovníkem a učíme se spolu. Kvůli množství dalších úkolů se k tomuto ale často vůbec nedostaneme.

Atmosféra ve škole je skvělá, děti se podporují navzájem

I přes to, že dostávají děti dost zabrat, je atmosféra v naší škole úžasná. Asi i kvůli ní se tolik lidí snaží sem děti dostat. Děti jsou k sobě hrozně přátelské. Nejstarší jsou páťáci a jsou celou dobu studia vedeni k tomu, že musí pomáhat a ochraňovat ty nejmladší, a skutečně to funguje. Hodně se tu zapojují i rodiče. Máme během roku spoustu akcí, jako například muffiny s maminkou nebo tanec s tatínkem, kdy vždy skupina rodičů dobrovolníků zajistí celou akci. Děti i rodiče tyhle akce milují. Navíc má vždy každá třída tzv. room Mom. To je maminka, která pomáhá učitelům, s čím je potřeba - může to být přímo asistence během hodiny, kopírování, zajišťování třídní oslavy, starost se o dárky k narozeninám učitelům apod.

Ve škole máme jednoho chlapce na vozíku, který má svou osobní asistentku po celou dobu vyučování, a v naší třídě jsou dvě děti s autismem, které mají dohromady jednu asistentku. Věnuje se jim celý školní den, mají vyhrazené místo jen pro sebe, kde v případě potřeby studují společně s asistentkou učitele. Jinak chodí stejně na obědy, jezdí na výlety, vše dělají jako ostatní spolužáci. Nikdy jsem neslyšela dceru říct něco na adresu těchto spolužáků, takže z toho usuzuji, že je bere za naprosto sobě rovné a plnohodnotné kamarády.

Naše škola je obecně hodně namíchaná, a i proto jsem za ni ráda. Máme mnoho indických, arabských, honduraských rodin. V Americe je toto přirozená věc a nikdo se nikoho neptá, odkud je. Tedy ptá se ze zájmu, ale děti tyto věci neřeší. Navíc všechny děti mluví perfektně anglicky a sebe už považují za Američany.

A co mi ještě přijde úžasné - mají perfektní začátky dne. Každé ráno se děti nejdřív sejdou v jídelně, která je takovým meeting point, místem setkávání ve škole. Každý den na pódiu zahájí ředitelka oznámením toho, co je dnes čeká - mají-li něco mimořádného. Jedno dítě může říct do mikrofonu vtip, jiné dítě řekne nějakou významnou událost, která se toho dne stala, jiné třeba řekne význam nějakého cizího slova. Pokud má dítě nějaký úspěch v kroužku - třeba gymnastice, fotbalu, cokoliv - může přinést medaili, trofej, nebo třeba fotku čerstvě narozeného sourozence, a s celou školou může svou radostnou událost sdílet. Pro děti je to zásadní, hrozně se na to těší a učí se podporovat se navzájem.

Každý den je toto ranní setkání zakončeno slibem americké vlajce, které umí zpaměti už čtyřleté děti.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.