Marek Herman: Do tří let jsem bral desetinásobek aneb Jak jsem vzpomínkami na svou učitelskou chudobu rozvířil debatu

Ty prachy aneb jak chudák do ještě větší nouze přišel

Jen abychom si rozuměli, já jsem začínal učit v roce 1989. A můj nástupní plat byl něco kolem 3 200 Kč. Kostka másla sice stála jenom 10 korun a třeba kilo cukru 7,20 Kč. Ale i tak to bylo žalostně málo. Ale já jsem si nestěžoval! Ani tenkrát, ani teď, po třiceti letech. Byla to mizérie, ale byli jsme na tom všichni začínající učitelé stejně. Jezdil jsem do školy na kole, ráno za deset šest tam a odpoledne kolem páté zpátky. A byl jsem šťastný. Protože se mi splnil sen a mohl jsem učit na gymnáziu. To jsem si vždycky přál.

Měl jsem jedny pořádné džíny a když se praly, seděl jsem doma na zadku a čekal, až uschnou. Nevadilo mi to. Nikdo mi nenařizoval, abych se v osmnácti ženil, abychom měli dvě malé děti a abych se stal učitelem. Všechno to byla moje volba. Až když mi po letech ta finanční mizérie fakt začala hloupě omezovat život, tak jsem ze školství odešel. Hodně mě to mrzelo, ale zavřel jsem dveře a šel. Když jsem odcházel, měl jsem plat 5 600 Kč. Nastupoval jsem do privátní firmy na manažerskou pozici za 25 000 měsíčně. Skok jako hrom. A přitom jsem to pořád byl já: stejné vědomosti, stejné kompetence, stejná energie, jen pětinásobný plat. Do tří let jsem pak bral 50 000 měsíčně. A byl jsem to pořád já, na kterého ale ve školství měli jen těch pět tisíc a k tomu plná ústa řečí, jak to nejde líp.

Pointa1: ztratili mě, protože jsme holkám potřebovali dokoupit zimní boty, bundy a dobré matrace na spaní. A chtěl jsem je vzít do toho bazénu.

Pointa 2: jestli chcete, aby systém fungoval, musíte mu dodávat pozornost a energii = peníze. Když do systému energii nedodáte, systém chřadne nebo zemře. To není o nenažranosti učitelů. To je o tom, jaké hodnoty a priority má stát, ve kterém žijeme. Vzdělání je základní lidská hodnota. Ale energie, která se investuje do školství, tomu neodpovídá.

Je práce učitele opravdu tak těžká? Nebo jenom kňučí?

Když jsem přišel do nadnárodní firmy Philip Morris (180 000 zaměstnanců po celém světě), tak jsem s překvapením zjistil, že není moc velký rozdíl mezi tím, když jsem organizoval fotbalový maratón pro studenty gymnázia s rozpočtem 2 500 Kč a tím, jak jsem řídil národní projekt za 20 miliónů. To mě zaskočilo. Měl jsem strach, že někde musím dělat chybu, že se to brzo projeví a oni mě vyhodí. Nevyhodili. Moje strategie byla až dětsky jednoduchá: jen jsem se zase snažil co nejlíp dělat svoji práci. Jen s tím rozdílem, že v nadnárodní firmě jsem měl k ruce telefony, faxy, auto, kopírky, výzkumy a podpůrné týmy. A nikdo mi nepočítal, kolik jsem toho ve sborovně nakopíroval, nemusel jsem se za každým kopírováním nedůstojně podepisovat ani vysvětlovat, proč jsem zase třikrát volal to meziměsto.

Pracoval jsem v nadnárodních firmách celkem 14 let, skončil jsem na ředitelské pozici v německém Bonnu, kde jsem řídil filantropické projekty pro střední a východní Evropu. Prošel jsem si tou klasickou tvrdou školou kapitalismu, někdy to bylo fakt náročné. A stejně si po to všem pořád myslím, že učitel je jedno z nejtěžších a nejvíce prestižních povolání. Jasně, že jsou mezi nimi kafíčkáři a taky ti, co jsou každý den v půl druhé doma. Čert je vem! Ale je tady taky velká armáda dobrých poctivých kantorů, kteří svoje žáky inspirovali doslova na celý život. Jinými slovy: pro mě je učitel PAN NĚKDO. Smekám. A na dálku mávám paní učitelce Ondrové. Paní učitelce Mrázkové. Panu profesorovi Hromadovi.

Ale.

Jedno velké ALE tady je. Učitelé necítí žádný tlak, aby byli lepší. Pracovat na sobě. Zlepšovat se. Záleží to na mě: když chci, tak pracuju. Když ne, tak se nic nestane, můžu se v průměru pincat až do důchodu a musí mě tam strpět. V soukromých firmách je naproti tomu obrovský tlak. A vy na sobě pracovat prostě musíte. Jinak vás vyhodí. Byla období, kdy jsem běžně pracoval deset, dvanáct hodin denně. A dovolenou jsme si moc nebrali, byl to takový firemní zvyk. Šílené termíny. Boje o rozpočet. Tvrdá vyjednávání. Takže v tomhle milí učitelé, v tomhle to máte opravdu snadnější. Větší pohoda, menší tlak.

Diskuse: příliš mnoho palebné munice

Na závěr se nemohu nevyjádřit k diskusi, která se pod rozhovorem se mnou strhla. Zaskočila mě nízká úroveň některých příspěvků. Takové trhovecké pokřikování. Jedovaté sliny. Někteří si rozhovor ani pořádně neposlechli a pak argumentovali úplně mimo. Jiní se snažili ostatní diskutující urazit nebo ponížit silou. Pro ty mám vzkaz: zajímalo by mě, jak vás vychovávali rodiče a kteří učitelé ve škole vás učili češtinu a etiku. Evidentně se jim moc nedařilo, protože vy si pletete kultivovanou diskusi s pokřikováním na koňském trhu.

Víte co? Jezdím dvacet let po přednáškách po celé republice a ani jednou, fakt ani jednou jsem nezažil, aby někdo nahlas v přímém kontaktu z očí do očí promluvil tak tvrdě a povýšeně, jak se někteří z vás projevují v diskusi. Napsat něco arogantního v bačkorách doma u počítače je jedna věc. A postavit se před dvě stě lidí a říct svůj názor a obhájit ho, to je zase věc druhá. Chtěl jsem vás tedy požádat, abyste se trochu více ovládali a zkusili být více tolerantní. Vždyť nejde o nic vážného: to si jenom jeden zpovykaný a lenošný učitýlek, co má dva měsíce prázdnin a v půl druhé je doma, stěžoval, že by chtěl mít více peněz. Tak mu to odpusťte, je to přece jenom ten učitel, nic víc.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.