Markéta Štindlová: S distanční výukou jsme se natrápili, nakonec nejvíc pomohlo, když jsem dcerám přestala dýchat za krk

Pustit otěže a nechat holky, ať si poradí samy. To bylo tak…

Domácí učení nám zabíralo hodně času už před pandemií. Museli jsme holkám pomáhat s úkoly a denně jsme taky trénovali čtení. Vstřebávat úkoly v psané formě je pro ně strašně těžké, mají problém porozumět zadání, s některými věcmi si samy vůbec neporadí. Když začala loni na jaře distanční výuka, hned jsem se lekla, jak to budeme zvládat a moje nejčernější představy se naplnily: učitelé jako by se předháněli, kdo toho víc zadá, holky nestíhaly všechno plnit a já nestíhala ani kontrolovat, co zvládly.

První dva týdny v březnu jsem ještě chodila do práce a vracela jsem se domů v pět, kolikrát jsme se potom mořili s úkoly do devíti večer. Holky u toho brečely, už byly unavené a my taky. Nezbylo mi nic jiného, než zůstat doma. Vedla jsem v té době sociální prádelnu s neslyšícími zaměstnanci. Bylo to velké dilema, jestli je v tom mám nechat. Ale copak jsem v tom mohla nechat svoje děti? A tak jsem si stoupla nad holky jako otrokář s bičem v ruce, často se to neobešlo bez slz a hysterie, ale tak nějak jsme to přežili do otevření škol na konci května.

Samy doma

Když se na podzim školy zavřely znovu, už jsem kvůli věku dvojčat neměla nárok na ošetřovné. Zaměstnavatel mi vyšel vstříc, že můžu chodit do práce až odpoledne, abych se dopoledne mohla s holkami učit. Po třetím zavření škol v lednu už jsem ale doma prostě zůstat nemohla. Měla jsem novou práci, musela se toho sama hodně učit a v třípokojovém panelákovém bytě jsme se navzájem strašně rušili.

Začala jsem tedy odcházet na celý den do práce a holky zůstaly poprvé za dobu pandemie úplně samy. A ono se začalo dít něco zvláštního…

Přišla jsem domů a zjistila, že úkoly jsou hotové a holky si uvařily oběd. A že dokonce něco upekly. Když mi poprvé volaly do práce s otázkou, kde je kypřící prášek, vyděsila jsem se, že vyhoříme. Ale doma mě čekaly muffiny, brownies, a dokonce kynuté rohlíčky. Využila jsem toho a další den jsem si přála bublaninu s rybízem.

S úkoly si teď poradí mnohem líp. Hodně se posunuly i ve čtení, staly se z nich sice pomalé, ale vášnivé čtenářky. Uvědomila jsem si, že jsem jim na začátku možná pomáhala až příliš – když třeba měly za úkol přečíst delší text a něco si z něj vypsat, předčítala jsem jim ho já. Teď už zasahuji jenom v případě nejvyšší nouze.

Nebojí se ven

Od loňska urazily obrovský kus cesty. Tím, jak vytrénovaly čtení, se zvládají lépe připravit na hodiny, takže potom ví, o čem se mluví, a jsou mnohem aktivnější. Johanku začal hodně bavit dějepis a starší Matyldu zeměpis. Naučily se používat Google a pořád něco hledají.

Líbí se mi taky, jak dokážou spolupracovat a pomáhat si. Když mladší dvojčata tápou během hodiny informatiky, starší sestra, která nemá v tu dobu online výuku, jim pomůže pochopit, co učitel chce. Dodržují i naši dohodu, že odpoledne musí ven, a to za každého počasí. I v tom se osmělily, jezdí na kole po celé čtvrti nebo si zajedou na brusle na Ladronku. Začaly ochotně venčit našeho psa a tenhle týden se chodily do blízkého rybníčku otužovat. Voda prý byla pěkně ledová a ony na sebe byly hrdé, že to zvládly.

S důvěrou

Nechci tvrdit, že je vždycky na růžích ustláno. Občas to zase zaskřípe, třeba dnes jsem se trochu povztekala nad testem z fyziky, který měl být hotový do včera, ale jaksi si toho nikdo nevšiml.

Snažím se mít pochopení pro to, že se holky zodpovědnosti teprve učí a že někdy se jim daří a někdy zase ne. Je pro mě ale strašně příjemný ten pocit, že mám v holky důvěru. Že odejdu do práce a v hlavě mi celý den nestraší, jak si asi se vším poradí a jestli bez mé pomoci nezhloupnou.

Markéta Štindlová pracuje v Pražském inovačním institutu, má na starosti péči o talent a vzdělání. S manželem vychovává dcery Matyldu, Johanku a Andělku.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.