Marta Pavelková: Shrnout výkon dítěte pod jedno číslo nemůže přinést nic dobrého, soutěživá atmosféra nesvědčí ani dospělým

Firma se zabývala online prodejem, náplní mé práce byly překlady popisků k produktům a kompletní zákaznický servis. To vše zabalené do obrovského stresu. Na konci měsíce se totiž zveřejňoval jakýsi žebříček produktivity - minimum bylo šest vyřízených mailů, překladů nebo telefonátů za hodinu. Hodnocení tedy bylo čistě kvantitativní. V týmu nás bylo deset – osm z nás bylo lehce nad průměrem, produktivita dvou kolegů byla dvojnásobná než obvyklý průměr. Jejich produktivita byla v reportu označena popiskem „excellent job“, na což byli patřičně hrdí. My ostatní jsme dostávali doporučení následovat jejich příkladu.

Největší dopad to mělo na náladu v týmu. Nejproduktivnější kolegové dělali vše pro to, aby se na vrchních příčkách reportu udrželi, což vedlo někdy až k lidsky absurdním situacím: když těmto kolegům zavolal starší, nedejbože nedoslýchavý zákazník, vysoce produktivní kolegové mu dali velmi rychle najevo, že s ním nebudou ztrácet čas. Nezbylo mu, než zavolat jindy a doufat, že spadne na linku některému z méně produktivních zaměstnanců. Podobná situace se opakovala, když do firmy přišel nováček, kterému bylo potřeba něco vysvětlovat.

V rámci zachování vlastní důstojnosti si každý z méně produktivních kolegů vytvořil více či méně fungující obrannou strategii obnášející lehkou desperátskou činnost, pasivně agresivní postoje, podrývání autority nadřízených či zpochybňování celého firemního systému. Společnou obranou pak bylo vytvoření koalice proti výše skórujícím kolegům. Výsledek? Velmi toxické prostředí a dlouhodobě narůstající frustrace všech.

A proč o tom píšu v magazínu o vzdělávání?

Celá situace mi svou absurditou připomněla, jak nám v první třídě hodnotili písanky – ty úpravnější byly vystaveny na nástěnce s hvězdičkou, ty méně úhledné na nástěnce s prasátkem. Jsem levák, takže při nácviku psaní jsem si písmo obvykle rozmazala a zařazení mezi „prasátka“ na sebe nenechalo dlouho čekat. Dynamika skupiny rozdělené na „prasátka“ a „hvězdičky“ byla velmi podobná té korporátní: hvězdičky si individualisticky šly za svým cílem a prasátka si vytvořila koalici, jejímž hlavním spojujícím prvkem byl negativní vztah ke hvězdičkám. Jak hvězdičky, tak prasátka toužila v první řadě po uznání a ocenění, stejně jako mí kolegové v korporátu.

Tam jsem se nakonec spolu s jedním kolegou ocitla ve vedení týmu. Hned na první poradě jsme se usnesli, že hodnotící reporty zrušíme. A začaly se dít věci: nejproduktivnější kolegové snížili svůj výkon na nejnutnější minimum a prakticky všichni brzy odešli na jiné pozice. V práci, kde nemohli soutěžit a potvrzovat si tak vlastní hodnotu, neviděli smysl. Všechna jejich práce tak zbyla na ty původně méně produktivní. A ukázalo se, že v klidnější atmosféře bez soupeřivosti všechno mnohem líp odsýpá. Bývalá prasátka najednou zjistila, že jsou schopna podat hvězdný výkon. Celková produktivita týmu zůstala stejná, ale atmosféra se radikálně proměnila.

Když jsem viděla, jak soutěživá atmosféra nesvědčí dospělým, přimělo mě to k přemýšlení o našem školství, které je na srovnávání výkonů a soupeření postaveno. Jenže děti nemůžou na rozdíl od zaměstnanců ze stresujícího prostředí odejít a za nevydařený školní výkon mnohdy dostanou negativní zpětnou vazbu ještě od rodičů.

Neříkám, že všechno hodnocení je špatně. Shrnout výkon každého zaměstnance/žáka pod jedno číslo ale opravdu nic dobrého nepřinese.

Marta Pavelková vystudovala bohemistiku a germanistiku na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Pracovala jako lektorka, překladatelka a středoškolská učitelka. Nyní je na rodičovské dovolené.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.