Menší třída na vesnici je ideální pro přijetí někoho odlišného. Jak vzpomíná na školu frontman The Tap Tap Jirka Holzmann

Základní škola: byly to šťastné roky, nebo utrpení?

Já jsem to měl se základkou složitější. Začínal jsem ve škole ve své rodné vsi, což je malá středočeská vesnička Obříství u Mělníka. Do první třídy jsme nastupovali ze školky jako jedna parta. Já jako integrovaný vozíčkář jsem byl součástí kolektivu v plné míře. Každý den u nás zvonil nějaký kamarád, jestli půjdu na ryby, na hřiště nebo jen tak ven. To byly chvíle, kdy jsem úplně zapomínal na svá tělesná omezení.

Když se moji rodiče rozvedli, přestěhovali jsme se s maminkou do Humpolce. Snad i proto, že jsem naskočil do rozjetého vlaku, se mi v novém kolektivu vůbec nedařilo zapadnout. Městské děti rybolov nezajímal a mně zase nepřirostl k srdci sběr samolepek Star Wars. Byl jsem častým terčem posměšků, takže mimo školu se ze mě stal samotář s knihou. To vnímám s odstupem času pozitivně - četba mi hodně dala - ale v tu dobu to bylo utrpení. Maminka pochopila, že se v Humpolci necítím dobře a že jsem vesnické dítě, a tak přišlo další stěhování. Do páté třídy jsem nastoupil v Kounicích na Nymbursku. Nastal obrat o 180 stupňů a já byl opět součástí úžasného a přátelského kolektivu. Během všech těch přesunů a zvykání si na nová místa jsem získal dojem, že na vesnici žijí srdečnější lidé a že menší třída na vesnici je ideální pro přijetí někoho odlišného.

Byl jste šprt nebo lajdák?

Vlastně obojí. Nikdy jsem ve škole neměl velké problémy, zároveň jsem rozhodně celé dny neležel v učebnicích, to až později ke konci střední a na VŠ. Většinou jsem látku pochopil rovnou ve škole, doma jsem se musel učit jen v případě absencí. Nemůžu ale říct, že bych nějak vyčníval nad ostatní, takový poklidný průměr bez velkých starostí. Rodičům to ke klidu stačilo, učitelům jsem ale moc nevoněl, můj přístup je v mnoha případech dráždil.

Co vás ve škole bavilo/nebavilo?

Neměl jsem v lásce exaktní předměty, tam jsem vždy slyšel „Jiří, stačilo by se víc snažit“. Já ale to pokročilé učivo například v matematice nevnímám jako něco přínosného do života. Přidaná hodnota pro mě končí trojčlenkou. Na základní škole jsem se učil němčinu, což mě později doběhlo – všude jsem se potkával s angličtinou a doháněl značný deficit. Nejvíce jsem se našel v humanitních předmětech, už jako malý jsem sledoval politiku a často jsem si hrával na kupónovou privatizaci. Nasadil jsem si staré brýle bez skel, kravatu po dědečkovi a jako Václav Klaus jsem z křesla našeho obýváku privatizoval státní podniky. Samozřejmě vždy ve svůj prospěch.

Co nejužitečnějšího jste se ve škole naučil?

Krom gramotnosti, což je základ, ještě disciplínu, dochvilnost, sociální dovednosti a určitou zvědavost po nových informacích. Vždy jsem v sobě měl a stále mám touhu poznávat a učit se nové věci, v dnešní době nejčastěji skrze youtube, dokumenty na kabelovce nebo aplikace v chytrém telefonu.

Kterou zkušenost považujete ve vašem životě za nejpřínosnější?

Jedličkárnu. Přitom když maminka přišla s tím, že na střední půjdu do Jedličkova ústavu, vůbec se mi to nelíbilo. „Co já bych dělal mezi těma uslintancema,“ bránil jsem se. Vždyť celou základku jsem bez problémů zvládl v běžných školách. Mé obavy byly rozmetány hned v přípravném týdnu před nástupem do prvního ročníku. V Jedličkově ústavu jsem poznal partu přátel na celý život a nebýt Jedličkárny, nehraju ani v kapele The Tap Tap.

Jiří Holzmann je frontmanem kapely The Tap Tap. Základní školu absolvoval integrován v běžných ZŠ, poté vystudoval sociální práci v Jedličkově ústavu a pět let se snažil státi se bakalářem na Metropolitní Univerzitě v Praze. Zazpíval si mimo jiné s Danem Bártou, Vojtou Dykem nebo Matějem Ruppertem. Krom účinkování v The Tap Tap pracuje jako marketingový konzultant v digitální agentuře. Ve volných chvílích relaxuje s rodinou nejlépe na zápasech SK Slavia Praha.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.