Miroslav Hudec: Jak mě jako vzpurnou socku nevzali do pionýra. Paní učitelky, neunáhlujte se v úsudku

Kluk na chvilku zavírá oči a představuje si, jak taky stojí vedle nich ve vzorně vyrovnané řadě a jak mu elegantní, nažehlený důstojník spolu s vnadnou okresní tajemnicí Československého Svazu Mládeže taky uvazují pionýrský šátek a potřásají rukou.

Když mu před koncem vyučování učitel řekl, ať nechodí domů, protože bude šátkování nových pionýrů, vysvětlil si to tak, že nakonec přece jen ten šátek taky dostane.

Ale musel zůstat před branou s ostatními diváky, s mladšími dětmi, které ještě nedorostly pionýrského věku, a s houfem rodičů ve svátečním, kteří si na tohle odpoledne vzali volno v práci. Čerstvě oholení tatínci a navoněné maminky.

Jednou z nich je objemná paní Horňátková, klukova teta. Ta teď vytahuje ze síťovky nadýchaný balíček a její Pepík se vrhá na vybalené kremrole a indiánky. Nabízí kremroli i klukovi. „Není ti zima?“, ptá se. “Taky ti mohla dát máma dneska teplejší svetr.“  A nasliněným kapesníkem mu utře flek z čela, na něž se otiskla rez z drátěného plotu.

Kluk polkne zbytek kremrole, zatvrdí se a neodpovídá. Nesnáší narážky na to, že se nevlastní matka dost nestará, ostatně tvrdošíjně popírá, že je nevlastní – vždyť jinou nikdy nepoznal, a je ochoten se poprat s každým ze třídy, kdo bude tvrdit něco jiného.

Zavrtí odmítavě hlavou, když ho teta láká, aby zašel k Horňátkům na čaj a na další zákusky. Sice je u Horňátků pěkně, útulno, o moc krásněji než doma. Mají dokonce ústřední topení a křesla v obývacím pokoji, na nichž se dá krásně houpat.

Ale stydí se jít přes půl města vedle Pepíka se šátkem na krku jako chudý příbuzný.

Teta ho zkouší ještě přemlouvat, ale to už kluk pádí polní cestou z kopce dolů, až mu bláto odletuje od křusek a školní brašna hrncá na zádech sem a tam. Má před sebou aspoň hodinku cesty domů, na vechtr v lesích, a v listopadu se stmívá hodně brzy.

Laskavý čtenář už jistě uhodl, že jde o osobní vzpomínku na dávno zašlé časy. Ale tahle historka o pionýru není jen o zašlých časech, kdy se děly nespravedlnosti a křivdy, které si pak postižení nesou v sobě po zbytek života.

Možná někoho překvapí, že pionýr, státní volnočasová organizace pro děti, byl de facto zapovězen dětem z nejchudších  rodin. Vždyť komunismus sám sebe prezentoval jako jediný světový řád, který zaručí spravedlivé společenské uspořádání, zastane se těch nejchudších a zruší křiklavé sociální rozdíly.

Ne, že by v pionýru žádné chudší děti nebyly. V posledku ale o přijetí rozhodovala ochota dítěte a rodiny podřídit se vládnoucí ideologii, ale také a možná ze všeho nejvíc obyčejná konformita, podřízení se zvykovým pravidlům většiny, ať byly jakékoliv.

A zejména to poslední platí to značné míry i dnes. Proto je to historka stále poučná. Až se tedy, milí kolegové, setkáte ve své školní třídě s nějakým takovým samorostem, prosím, neunáhlete se ve svém úsudku na něj, třebaže vám může v lecčems jít na nervy. Zkuste se na něj podívat pohledem svěžím, jako je pohled dítěte. Pohledem nekonformním. Třeba v něm zahlédnete to, co z něj může být, když v něj nepřestanete věřit.

Miroslav Hudec je dětský a školní psycholog. Vystudoval  psychologii na Filosofické fakultě UK v Praze. Po absolutoriu pracoval třicet osm let v Pedagogicko-psychologické poradně v České Lípě, z toho dvacet jedna jako ředitel tohoto zařízení. Po roční etapě na pozici  školního psychologa na střední odborné škole v současnosti působí v poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Zaměřuje se na vztahy rodičů a dětí, na problémy výchovy a na příčiny poruch chování u dětí.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.