Miroslav Hudec: Máme to snad v genech - i městské děti rády lezou po stromech. Tak proč je nenecháme?

No, ale zpátky k tomu hřišti, které si Lidl předsevzal postavit v různých českých městech a my už ho tu máme. Rodiče tou novotou nadšení, děti nadšené. Ale jen nějaký čas. Hřišťátko je sice barevné a tak trochu jako z pohádky, ale na druhou stranu podle mě poněkud sterilní, vždyť taky vzývá hlavně bezpečné hraní.

A tak se ho část dětí nabažila a přesunula se o kousek dál, k panelákům, kde na mezi už řadu  let roste hlošina úzkolistá. Laik ji může pokládat třeba za nějakou divnou vrbu.  Je to prastarý druh dřeviny a sází se v městských sídlech pro svou odolnost. Snáší totiž i neplodnou, udusanou, zimním posypem zasolenou půdu v městských sídlech i znečištěné ovzduší.

Děti na ní láká především typicky bizarně pokřivený  kmen, který  se v tomto případě  pne skoro rovnoběžně s terénem jako nějaká kladina  či lávka visící ve vzduchu metr, dva nad zemí.  Je to místo, kde se dá šplhat, honit se po kmeni nahoru a dolů, houpat se na větvích,  viset za ruce,  skákat dolů z meze,  zkrátka ideální přírodní tělocvičné nářadí.

Spousta peněz se vynakládá na nová hřiště a sportovní areály, aby se děti více hýbaly a sportovaly, ale čím dál víc se omezuje obyčejná příroda v okolí jejich domova, ve které se dřív pohybovaly úplně přirozeně. A to vše ve jménu bezpečnosti. Nevím nevím, zda děláme dobře.

Podle mě máme lezení na stromy v genech, vidím, že i městské děti to hrozně baví a nemohou se toho šplhání nabažit. Je smutné, že dospělí na to už zapomněli a máme jich tu dost, kterým to vadí. Vím to, protože se angažuji ve zdejší pobočce STUŽ, Společnosti pro trvale udržitelný život.

Často se vyjadřujeme i k žádostem o kácení stromů ze strany občanů. K žádostem často neopodstatněným. Důvodem pro kácení bývá pro některé i to, že po nich lezou děti – a „řvou“.

Už profesor Zdeněk Matějček, nestor československé dětské psychologie, upozorňoval na to, že dětem je třeba nechat prostor také k tomu, aby si mohly vyhrát a vyběhat se v alespoň trochu přirozeném prostředí a bez neustálého dohledu.  Aby se v něm vůbec naučily pohybovat, aby si v něm uměly poradit, kdyby bylo třeba. Aby volný čas dítěte nebyl extrémně přeorganizovaný, aby v něm vedle množství nejrůznějších zájmových a vzdělávacích kroužků zbylo aspoň trochu času a místa  i pro spontánní dětskou zábavu a  -  proč ne  – třeba i na trochu toho dětského řádění.  Což tak úplně nejde v životě plném těch kroužků, ZUŠek, jazykových kurzů a umělých hřišť. Byť líbezně vypadajících, načančaných a hygienických, jak jen to jde, vybavených všemožnými vymyšlenostmi moderní technické civilizace a stokrát jištěných množstvím bezpečnostních prvků.

Jednou to těm dětem může chybět.

PhDr. Miroslav Hudec je dětský a školní psycholog, absolvent jednooborové psychologie na Filosofické fakultě UK v Praze.  Po absolutoriu pracoval třicet osm let v Pedagogicko-psychologické poradně v České Lípě, z toho dvacet jedna jako ředitel tohoto zařízení.  Po roční etapě na pozici  školního psychologa na střední odborné škole v současnosti třetím rokem působí v poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Zaměřuje se na vztahy rodičů a dětí, na problémy výchovy a na příčiny poruch chování u dětí.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.