Myšlenky učitele matematiky: Ve třídě mám koumáky i sběratele. Jak děti motivovat, aby se nebály přemýšlet, v této i jiné době?

Jaká otázka vás dokáže ve výuce nejvíc rozpálit? U mě to je: “A bude to na známky?” Každý z nás učitelů už tuhle větu slyšel. Míváme na to několik více méně marných odpovědí, jako třeba ”Vždyť se učíte pro sebe,” nebo “Učíte se pro život.” Někteří z nás nad tím ani nepřemýšlí a řeknou jednoduše: ”Ano, bude.” A hotovo.

Tato magická otázka a její varianta ”Bude z toho písemka?” ale vypovídá o tom, jakým stylem děti učíme. A také o tom, co od školy a od svého dítěte očekávají rodiče.

Koumáci mají rádi výzvy

Ve třídách se vyskytuje poměrně velká skupina žáků, která prahne po odpovědích právě na tyto magické otázky. O těch budu mluvit za chvíli. Pak je tam ale ještě jedna skupina, bohužel výrazně menší (ale to můžeme společně změnit). V knize Johna Holta jsem pro ni našel krásné pojmenování. KOUMÁCI. Jsou to řešitelé problémů. Nezajímá je primárně, jak budou ohodnoceni. Touží vyřešit problém, rozlousknout záhadu.

Koumák dostane úkol, podívá se na něj a vyhodnotí, zda je pro něj zajímavou výzvou. A pokud ano, jde na to. Má chuť se do něj pustit, když je to náročná, ale dosažitelná výzva. Výzva, kterou může ideálně řešit svým vlastním způsobem a třeba o tom diskutovat s kamarádem.

Koumák do dospělého života vstoupí s tím, že si bude uvědomovat vlastní hodnotu. Není totiž závislý na hodnocení jiné autority.

Sběratelé správných odpovědí

Na známky se obvykle ptá jiná skupina žáků, budu jim říkat SBĚRATELÉ správných odpovědí. Ti chtějí splnit učitelovo zadání hlavně proto, aby se zavděčili. Jemu i rodičům. Když dostanou ohodnocenou písemku, podívají se na výsledek a řeknou si: “Za tři. To doma nebudou rádi,” a tím to pro ně končí. Jsou to děti, které při zkoušení pozorně sledují učitele a jaké signály či nápovědy jim dává. Chtějí uhádnout, co je správně. Samotný úkol je moc nezajímá. Krásně to ilustruje příklad, který se mi stal teď, když zadávám třídě výzvy na dálku. V dotazníku jsem se žáků ptal, co by jim pomohlo, aby výzvu řešili. Jedna žákyně mi napsala „větší motivace, ideálně známka“.

Když jsem začal učit její třídu, tahle dívka těžce nesla, že jí nechci hned říct výsledek úlohy. Vedl jsem ji k tomu, aby úlohu dokázala vyřešit a také si svůj postup obhájit. Po čase už mé potvrzení a ujištění tolik nepotřebovala. Nedávno za mnou po hodině dokonce přišla s tím, že na tabuli je chyba. Což bylo pro mě, přiznám, krásné pedagogické vítězství. Ale jak je vidět, tento stav je zatím křehký a neustálený a může se kdykoli vrátit ke konzumnímu způsobu uvažování, ze kterého je mi trochu smutno. Děti za to ale nemůžou. Může za to celkové nastavení společnosti, zavedené pořádky ve škole, rodina. Rodina, která si nic jiného neumí představit, rodina, kde malé děti dostávají bonbon za to, že zvládnou jít na nočník. Rodina, kde se dětí ptají „Co jsi dostal ve škole za známky?” Taková rodina, byť možná nechtěně, vypěstuje v dítěti přesvědčení, že středobodem jejich světa je odměna.

Ale jsou i rodiny, které na to jdou jinak. Vybavil se mi jeden tatínek, jehož syna také učím. Ten se čas od času kluka zeptá: “Tak na co nového jsi přišel v té vaší záhadné Hejného metodě? Pojď mi ukázat jednu věc, která tě zaujala nejvíce.”

Tady, přesně v těchto místech, se rozhoduje o osudech našich dětí. Možná víc, než si myslíme.

Je lepší “čtyřkař” KOUMÁK nebo jedničkář SBĚRATEL?

Dlouho jsem si myslel, že Koumáci jsou pouze od přírody nadaní žáci. Byl to můj hluboký omyl. Mohou to být i žáci slabí. Uvědomil jsem si to díky nedávné příhodě z mé třídy. Opravdu na mě zapůsobila. Vašek není zrovna matematický génius. Pár let zpátky, když jsem známku vnímal jako hlavní objektivní zpětnou vazbu žákovi, by měl u mě mezi tři a čtyři. V lednu se mu stalo toto. Zadal jsem třídě úlohy. Postupně náročnější a náročnější. Vašek s lehkými komplikacemi vyřešil nejlehčí, první úroveň, a bojoval s úrovní dvě. Po nějaké době, kdy už nevěděl, jak dál, si na pomoc zavolal spolužáka Ondru. Cituji: “Kámo, pojď mi pls pomoc.” Ondra přišel, podíval se do sešitu a řekl: ”Ukaž kámo, druhá úroveň, jo, výsledek je 7.” V tu chvíli se stalo něco kouzelného. Vašek se naštval a odpověděl: ”A na co mi to je, že jsi mi řekl výsledek. Já chtěl jen napovědět a řešení najít sám. Teď už na to nemám chuť přijít.”

Užasl jsem. Díky této situaci jsem si poopravil vlastní představu o tom, co je to matematická gramotnost. Podle mě to je chuť a touha přicházet na řešení problémů. Protože znalosti a dovednosti se díky ní dostaví, to jsem si jistý.

Teď už vím, že Koumáci nemusí být žáci s výbornými výsledky, žáci, kterým to hned jde. Jsou to žáci, kteří si nenechali vzít touhu nacházet řešení.

Proč to pak jedničkářům tolik nejde?

Dělení žáků do dvou kategorií může působit zjednodušeně. Každého svého žáka ale nakonec dokážu vložit někde do prostoru mezi Úplným Koumákem a Úplným Sběračem.

Možná je pro ně i dobře, pokud jsou někde mezi. Koumákům toho totiž zatím české školství moc nedává. Na druhou stranu ale Sběrači správných odpovědí dost možná nebudou mít tolik radosti v životě, který nastane, až ze školy vyjdou. Nebývají často trojkaři v životě úspěšnější a i šťastnější než ti pilní jedničkáři?

Cílem našeho školství a výchovy je podle mě podporovat děti v tom, aby se z nich stali Koumáci. Co nejvíc Koumáků na třídu.

V následujícím článku bych chtěl nastínit, co pro splnění tohoto scénáře může dělat učitel.

A ve třetím díle tohoto seriálku bych se rád zamyslel nad tím, jak může koumáctví ve svých dětech podpořit rodič.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.