Saša Uhlová: Na domácí úkoly jsem neměla energii, čas ani znalosti. Byly to nervy. Bez nich je nám daleko líp
„Máš nějaký úkoly?“ zněla má otázka, když se vrátil první syn domů ze školy. Cílem bylo prozkoumat, co nás ten den čeká za náklad. „Jo, dva, z češtiny a z matiky,“ odpověděl s povzdechem. „A taky musím dodělat nějaký příklady, který jsem ve škole nestihl. Ale teď jsem unavenej, dej mi hodinu, pak začnu.“ Za chvíli dorazil další syn a jeho nadílka domácích úkolů obsahovala cvičení z češtiny, úkol z prvouky a také nějaké dodělávky. Jako těžký dysgrafik psával tak pomalu, že svým úkolům věnoval denně i dvě hodiny. A to jsme se kromě toho měli ještě věnovat nácviku čtení a psaní, protože to pro něj bylo nakonec nejdůležitější.
Běhala jsem od jednoho k druhému a byla vděčná, že ten úplně nejstarší si domácí úkoly vždycky zvládal dělat sám a že ten nejmladší ještě nechodí do školy. Byly dny, kdy jsme to kolem sedmé zabalili se svěšenými hlavami s tím, že si ráno přivstaneme a doděláme to, protože jsme všichni byli už hrozně unavení. Nad některými úkoly jsem si navíc lámala hlavu, zadání mi připadalo nejasné. Na matiku jsem někdy musela přivolat nejstaršího syna anebo manžela, jinak bych si musela látku sama předtím nastudovat. A ani tak bych si nebyla jistá.
Asi je z toho jasné, že domácí úkoly jsem nesnášela stejně jako moje děti. Naštěstí to mohu psát v minulém čase. Na druhém stupni přešli oba synové na školy, kde je domácích úkolů mnohem méně. Zlepšilo nám to spoustu věcí. V první řadě náladu a naše vztahy, odpadl častý stres a občasný pláč, když nám něco nešlo. „Nám“ není mateřský plurál, ale vyjádření společného neúspěchu. Ve volném čase si teď víc společně čteme a povídáme, to mám ráda já i děti.
Každé dítě je jiné a určitě se najde celá řada takových, které úkoly zvládají rychle a dokáží je vypracovat samy. Pak jsou ale děti, kterým něco nejde a potřebují pomoc. Jako novinářka potkávám hodně různých rodin. Vidím, že je dost rodičů, kteří nemají vzdělání a potřebné znalosti, aby svým dětem pomohli. Často na to nemají ani energii, když se po celém dni vrátí vycucaní z práce. Jejich děti jsou na tom tím pádem hůře než jiné, pokud nezvládají dělat všechno geniálně samy. Děti by ale neměly trpět kvůli tomu, že jim jejich rodiče neumí pomoci se školními povinnostmi. Česká škola neumí vyrovnávat sociální rozdíly, naše země je v tomto ohledu skoro nejhorší v Evropské unii. A projevuje se to právě u domácích úkolů. Možná je čas změnit k nim přístup. Moc bych nám to přála.
Saša Uhlová je redaktorkou internetového deníku A2larm. Čtyři roky učila na Romské střední škole sociální v Kolíně. Je autorkou série investigativních reportáží s názvem Hrdinové kapitalistické práce, kde prozkoumala pracovní podmínky ve špatně placených zaměstnáních, které na vlastní kůži zažila. Na základě jejího "převtělení" do špatně ohodnoceného zaměstnance vznikl i dokumentární film Hranice práce. Saša Uhlová má čtyři syny.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
