Nechme už toho šikulkování aneb věděli jste, že pochvaly a odměny mohou dítěti škodit? A jak tedy chválit správně

Pochvaly sladce připoutávají

„Šikulkování může dítěti uškodit už jen proto, protože si pak myslí, že vše zvládne, že vše umí,“ říká socioložka a ředitelka organizace Schola Empirica Egle Havrdová. V zásadě to ale znamená, že pouze splňuje nějakou normu jedné konkrétní autority, tedy rodiče, učitele, prarodiče či trenéra v oddíle. To s sebou nese několik úskalí. Zaprvé různé autority mohou mít různé normy. Když tedy dítě za stejnou věc jeden pochválí a druhý za chvíli řekne, že to za moc nestálo, dostane se do nejistoty.

Zadruhé se pochvala samozřejmě dobře poslouchá a chválené dítě si na to rychle zvykne. A protože touha po pochvale je přirozeně velká, může se stát, že dítě bude dělat věci pouze pro pochvalu a bude plnit očekávání rodičů jen kvůli ní. „Pochvaly sladce připoutávají. Ale velké zklamání pak nastává, když pochvala nepřichází,“ upozorňuje Iva Kyselá z rodinné poradny Akademie rodičovství. A je tu ještě jedno velké riziko: když v dohledu není nikdo, kdo by chválil, ztrácí se i důvod chovat se žádoucím způsobem. V jednom výzkumu například zjistili, že děti, které matky chválily za štědrost, byly mnohem méně štědré než ostatní děti, když tam matky nebyly.

Odměny výsledky zhoršují

Stejné problémy mohou být i s odměnami. Odměny berou dětem radost z činnosti samotné, cílem je totiž získání odměny, nikoliv ta činnost, abychom ji udělali kvalitně. Vysvětlení najdeme v pochopení, co je to vnitřní a co vnější motivace. Vnitřní motivace znamená, něco chceme dělat sami od sebe, že nás to buď baví nebo v tom nacházíme smysl. Vnitřní motivace souvisí s našimi potřebami. Z vnější motivace naopak děláme činnosti, které bychom sami od sebe nedělali, protože nás ani nezajímají, nebaví, ani v nich nevidíme smysl. „Tyto činnosti ale přesto budeme dělat, když nám někdo něco slíbí, nabídne nějakou výhodu, když se chceme někomu zavděčit nebo nám něčím hrozí. Tu věc pak děláme, nebo se nějak chováme, jen tak dlouho, pokud dostáváme odměnu či pokud nám stále něco hrozí,“ vyjmenovává psycholožka Jana Nováčková, která je spoluautorkou konceptu knihy Respektovat a být respektován.

Jana Nováčková zároveň upozorňuje, že výzkumy v 70. letech zjistily, že kdykoliv se nabízela za nějakou činnost odměna, byly výsledky horší. A také se snižoval zájem o činnost samotnou. Když měly třeba pokusné osoby skládat puzzle, tak ty, které za to měly slíbenou odměnu, si o přestávce dělaly něco jiného, zatímco ti, kteří odměnu slíbenou neměli, většinou ve skládání pokračovali pro vlastní zábavu i o přestávce. „Souvisí to s tím, že když nám někdo za něco slibuje odměnu, tak jako by snižoval hodnotu té činnosti. Kdyby ta činnost byla hodnotná sama o sobě, nebylo by třeba nikoho uplácet, aby ji dělal,“ shrnuje Nováčková. Pokud je dítě odměňováno často, může to mít dlouhodobé negativní dopady – dítě se může stát závislé na autoritách, ohlíží se pouze po názoru druhých nebo může dlouhodobě ztratit vnitřní motivaci.

Chválit konkrétně a popisem

Pokud rodiče chtějí, aby se dítě stalo na jejich sladkých slovech závislé, pak je "šikulkování" v pořádku. Pokud si ale přejí, aby dítě samo dokázalo rozlišit, v čem je schopné a co se mu daří, pak je na místě zvolit jiný postup.

Odborníci na výchovu se shodují, že by se ke schválení a oceňování toho, co se dítěti povedlo, měl používat popisný, cílený a konkrétní jazyk: „Všimla jsem si, jak trpělivě píšeš všechna písmenka stejně vysoká. Vidím, že sis urovnala všechny věci na stole. Slyšela jsem, jak jsi trpělivě vysvětlovala bráškovi, jak zavázat tkaničku. Vidím, že jsi nakreslila louku plnou barevných kytek. To jsi musela vyfotografovat ze zvláštního úhlu, abys to takto vystihla.“

Takovým oceněním vyjadřují dospělí svoje emoce, postoje nebo pocity. Vyjadřují zájem, otevírají prostor k další komunikaci. Tímto přístupem se podporuje vlastní zdravý sebevztah dítěte a také jeho uvědomění si, v čem je dobré.

Nevšímat si zlobení

Metodika Dobrý začátek pro rozvoj emočních dovedností dítěte, kterou přivezla ze zahraničí Schola empirica, chápe pochvalu jako pozitivní zpětnou vazbu. „Důležité je nechválit výsledek, ale snahu. Nebo také když vypozorujeme vylepšení,“ upozorňuje Egle Havrdová.

Pochvala se může cíleně použít pro změnu chování z nežádoucího na žádoucí. Rodič si zlobivého dítěte cíleně nevšímá, ale pochválí ho v momentě, když dítě zlobit přestane. „Ale nechválíme za to, že přestalo zlobit, ale za to, jak se zrovna chová, tedy třeba: ty hezky klidně sedíš,“ doplňuje Havrdová.

„Děti samozřejmě občas potřebují slyšet pochvalná slova: ty jsi naše princeznička, zlatý klouček… popisné ocenění ale rozhodně doporučujeme používat více,“  říká Iva Kyselá.

Mazlivých slov se rodiče určitě vzdávat nemusejí. Měla by ale spíš vyjadřovat bezpodmínečnou rodičovskou lásku k dítěti a neměla by následovat po nějakém chování a působit jako odměna.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.