Nechte batolata na pokoji: „Helikoptéroví rodiče“ zadělávají dětem na problémy v pozdějším věku, potvrdila studie
Neschopnost zvládat vlastní emoce, problémy ve škole. Takové věci čekají děti, kterým rodiče dělají helikoptéru, česky spíše stíhačku, a všude za ním běhají. Ukázala to studie vědců z minnesotské univerzity, při níž sledovali každé dítě po dobu osmi let.
Možná jste si jich taky všimli: batole vyráží zkoumat svět a půl kroku za ním jde jeho matka (nebo otec). Když zavrávorá, hned ho chytá, když mu něco upadne, rodič to ještě v letu chytí a jakmile začne děťátko nabírat na pláč, už ho má v náručí a utěšuje ho. Kdy má dítě takových rodičů zjistit, že se po pádu umí samo zvednout nebo se naučit vyrovnat se situací, kdy mu batolecí kolega na pískovišti sebere bábovičku?
Že matka za zadkem není ten nejlepší předpoklad pro to, vyrůst v samostatného jedince, je selským rozumem jasné. Studie minnesotských vědců ale ukázala, že přílišné rodičovské zásahy ve věku dvou let mají spojitost i s pozdějším zvládáním emocí a dokonce s problémy ve škole.
Myslí to dobře
Studie se zaměřila na to, nakolik rodiče ovlivňovali, jak si batole hraje a ukazovali mu, co má dělat, a každé z dětí potom sledovala ještě dalších osm let. Ukázalo se, že čím víc rodičovské kontroly v útlém věku, tím víc problémů později.
„Rodiče, kteří své děti přehnaně kontrolují, to myslí velmi dobře, prostě je chtějí podporovat a být tu pro ně,“ cituje The Guardian spoluautorku výzkumu Nicole Perry z univerzity v Minnesotě. “Ovšem aby si dítě vypěstovalo emocionální a sociální dovednosti, rodiče by mu měli umožnit prožít paletu různých emocí, dát mu prostor, aby se snažilo zvládnout své emoce samo, a pomáhat mu až ve chvíli, kdy na to samo nestačí.“
Termín „rodič-vrtulník“ poprvé použil v roce 1969 americký lékař Haim Ginott ve své knize o rodičích a teenagerech, v níž si dospívající postěžovali, že rodiče kolem nich krouží jako helikoptéry a nedopřejí jim prostor k samostatnosti. Nezvyklé přirovnání se později stalo natolik populárním, že se zapsalo do slovníků jako regulérní název stylu rodičovské výchovy. A v poslední době se skloňuje velmi často, rodičů „vrtulníků“ totiž přibývá a odborníci upozorňují na možné negativní důsledky, které tento styl výchovy může přinést.
Chvíli hračky máš, a pak nemáš
Do studie bylo zahrnuto 422 dvouletých dětí. Průběh její autoři přesně popsali v odborném časopise Vývojová psychologie: Dítě spolu s matkou pozvali do laboratoře a dali mu hromadu hraček. Sledovali, nakolik matka do hry zasahuje. Potom dítěti hračky sebrali a po dobu dvou minut pozorovali, nakolik nechá matka dítě, aby se s nastalou situací samo vyrovnalo.
Když bylo stejným dětem pět let, výzkumníci je podrobili dalšímu testu: sledovali, jak se dítě zachová v situaci, kdy dojde k nespravedlivému rozdělení sladkostí a také nakolik je schopné se pozorně věnovat skládání puzzle ve chvíli, kdy na to má málo času.
Ve věku pěti a potom znovu deseti let výzkumníci hovořili také s učiteli dětí. Zkoumali, jestli některé ze sledovaných dětí netrpí depresí, úzkostí nebo osamělostí, vyzvali učitele, aby ohodnotili jejich studijní výsledky a sociální dovednosti. Když bylo sledovaným dětem deset let, vedli s nimi výzkumníci rozhovory o jejich vztahu ke škole, k učitelům a také o jejich pocitech.
Výsledky byly jednoznačné: Děti, jejichž matky je coby batolata příliš opečovávaly, dokázaly v pěti letech hůře kontrolovat své emoce a měly horší sociální dovednosti ve věku deseti let. Oboje přitom znamenalo zároveň horší studijní výsledky, špatný vztah ke škole a emocionální problémy.
Poškozování dítěte
Někteří psychologové upozorňují na to, že studie sledovala chování matky pouze v jediném okamžiku a nijak nezohlednila změny, které mohly později nastat v rodičovství nebo ve fyzickém zdraví dítěte. Janet Goodallová z Univerzity v Bath upozornila na to, že je obtížné říct, kolik rodičovské kontroly už je „příliš“ a že při posuzování rodičovského chování je potřeba zvážit také kulturní rozdíly. “Studie deklaruje spojitost mezi něčím, co nazývá ‚příliš kontrolující rodiče’ a pozdějšími problémy dítěte, to ale neznamená, že přílišná kontrola je důvodem těch problémů. Koneckonců – celé je to založené na pouze šestiminutovém pozorování rodičů,“ řekla s tím, že by se rodiče neměli cítit vinnými. “Co je opravdu důležité, je to, že se rodiče o své děti starají a že se děti něco učí.“
V určitém slova smyslu jde o poškozování dítěte – odebrat mu příležitost naučit se něco, co bude v životě tolik potřebovat.
Dieter Wolke, profesor vývojové psychologie na univerzitě ve Warwicku, poznamenal, že výzkumný tým se nezabýval tím, jestli matky netrpí úzkostnou poruchou, ale uznal, že výsledky studie jsou i tak v souladu s předchozím výzkumem, z nějž vyplynulo, že nedostatek prostoru pro sebe-regulaci v raném dětství vede k pozdějším problémům. “Problém je opravdu v tom, že pokud se nenaučíte vypořádat se se svými emocemi, dokud jsou rodiče na blízku, jak se to můžete naučit, když domov opustíte, tedy když jdete do školy nebo na univerzitu? V určitém slova smyslu jde o poškozování dítěte – odebrat mu příležitost naučit se něco, co bude v životě tolik potřebovat,” poznamenal Dieter Wolke.
Jak tedy rodičovskou péči vybalancovat? Rozhodně nejde o to děti odbývat – rodiče jim mají věnovat dostatek pozornosti a být na dosah, když je děti potřebují. Nebrat jim ale věci z rukou, neumetat cestičku, nepřenášet na ně vlastní úzkosti a nechat je, ať si prožijí i zklamání, ztrátu nebo selhání. V životě, jako když to najdou.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
