Nemáme tu družinu ani školní jídelny, do každodenního života dětí se musí zapojit široká rodina, říká česká maminka žijící v Itálii

Do Itálie jsme se přestěhovali proto, že manžel po letech hektické práce, kdy rodinu téměř neviděl, se rozhodl změnit styl života a dočasně se odstěhovat z pražského sídliště do zdravějšího prostředí. Využil nabídky svého známého pracovat v síti obchodů v jednom podhorském severoitalském maloměstě, a my jsme se k němu připojili. Já (tehdy 42 let) neuměla ani slovo italsky, naše dvě malé holčičky také ne, manžel trochu uměl z předchozích studentských letních brigád.

S vysokou školou z České republiky v Itálii nepochodíte. Znám zde několik lékařek, vystudovaných ve východních zemích, které horko těžko sehnaly práci v místní nemocnici jako pomocný personál. Jsem tady holkou pro všechno, chodila jsem uklízet, žehlit do rodin, pomáhat starým lidem domů, pomáhat v obchodě. Manžel pracuje v obchodě. A ten náš “dočasný pobyt” trvá letos již šestnáctým rokem.

Ve školce v černé zástěrce a s výbornými obědy

Přijela jsem do Itálie s dvěma dětmi a do roka se mi narodilo třetí. Pro starší dcery, kterým tehdy bylo 4 a 5 let,  nebyl nástup do místní soukromé školky vedené jeptiškami jednoduchý. Po roce jsme děti přihlásily na vzdálenější státní školku, v té soukromé nepanovaly příliš dobré poměry,  a také jazykové znalosti dětí se pohybovaly na bodu nula. Po příchodu do státní školky upozornily velmi laskavé a vnímavé paní učitelky ostatní děti, že naše holčičky italsky nerozumí. Bylo to fantastické, během pár týdnů došlo u mých dětí přímo k raketovému zlepšení italštiny. Program školky byl pestrý a bohatý, stejně jako v českých školkách. 

Jako velmi pozitivní ovšem  v obou školkách hodnotím dvě věci - jednak velmi chutné obědy, které se téměř podobaly menu v dobrých restauracích, a druhak předepsané nošení zástěrek. Holčičky nosí černé zástěrky s bílým límečkem a chlapci černé bez límečku. Zástěrky stírají sociální rozdíly mezi dětmi a navíc je jejich nošení velkou úlevou pro maminky, protože mohou dát v časovém presu dítěti pod zástěrku i méně hezké oblečení. Maminky s nekonečnými hromadami špinavého prádla, s hromadami  čistého prádla na skládání a s menší hromadou prádla na žehlení jistě chápou.

Spádové školy v Itálii neexistují, přijímačky se dělají jen na vysokou

Základní škola, tzv. scuola elementare, je pětiletá, a po ní navazuje tříletá tzv. scuola media, vlastně náš český druhý stupeň školy. Po ukončení této osmileté docházky vykonávají děti na své škole závěrečné zkoušky před komisí.  Příjímací zkoušky na střední školy nejsou, dítě se na vybranou školu prostě přihlásí, ale musí absolvovat závěrečné zkoušky na své škole, a to jak písemné, tak i ústní. Přihlášení studenti na středních školách projdou v prvním ročníku sítem těch úspěšných a těch, kteří raději přejdou na jinou, ne tak náročnou školu.

Střední škola bývá pětiletá a končí maturitou ze všech předmětů. Na vysoké školy se přijímací zkoušky dělají, ovšem kvůli těžkopádnému hodnotícímu a bodovacímu systému se často stává, že např. úspěšně přijatý student medicíny dostane umístěnku na vysokou školu až na druhý konec Itálie.

Základní škola, tzv. spádová, tu není, my jsme volili podle toho, kam šli všichni spolužáci dětí, stejně tak později i u druhého stupně. Děti chodily už na první stupeň každý den samy pěšky přibližně kilometr. Na střední školu dolů do města teď už jezdí autobusem městskou hromadnou dopravou. Tím, že děti chodily samy pěšky, byly jakousi místní raritou, neboť ostatní děti vozili autem jejich rodiče či spíše klan příbuzných. Semtam se objevilo nějaké pěší dítko, ale spíše tu rodiče tzv. taxikaří. Výjimkou bývá květen a červen, kdy se pár rodičů postaví s označenými vestami na určitá místa, kde vyzvedávají děti a jdou všichni pěšky do školy, říká se tomu pěškobus a děti to nesmírně baví. Bohužel tato aktivita je k vidění jen v posledních měsících školy, kdy je počasí teplé a příznivé. Mnozí rodiče se navzájem znají jen z pohledů za volantem.

Tříměsíční prázdniny? Ano, ale se stohy úkolů

Školní vyučování bývá od 8.00 do 12.30 pondělí až sobota, jeden den je i odpolední vyučování. Přestávku mají za celý vyučovací den děti jenom jednu, svačinovou, od 10.00 do 10.30. Vyučovací hodina trvá 60 minut a bez přestávky pokračuje další hodina s jiným vyučujícím.

Italské prázdniny trvají tři měsíce, od přibližně desátého června do desátého září. Ovšem tyto tři měsíce jsou vykoupeny povinnými úkoly přes prázdniny, kdy si děti musí nakoupit předepsané učebnice italštiny, matematiky atd. a úkoly vypracovat, v září je pak vyučující oznámkuje. Nejsou to žádné slabé sešitky na procvičování, ale pořádné bichle. Pokud si ke školním sobotám připočtete i povinné prázdninové nelehké úkoly, tak jsou ty tři měsíce volna - nevolna vykoupeny poměrně tvrdě…

Domácích úkolů  je ve školním roce také hodně, a bohužel je děti dostávají i v sobotu na pondělí, takže se většinou stává, že jediný volný den - neděle - padne na pondělní studium. Vzhledem k tomu, že tu odpolední vyučování příliš často nebývá, učitel v hodině vysvětlí dětem látku, a děti mají doma za úkol tyto vědomosti odpoledne nastudovat a zpracovat. Takže žádná taška hozená za dveře nebo rychle naškrábnuté domácí úkoly, ale poměrně tvrdá práce. Na druhou stranu i přes bručení rodičů (tedy i moje) toto studium přispívá k samostatnějšímu myšlení dětí.

Družina neexistuje, školní jídelny také ne

Školní jídelny tu nejsou obvyklým jevem. Školní budovy jsou ještě zastaralé, z dob fašismu, kdy spíše sloužily k branné výchově dětí, a děti se stejně jako dnes stravovaly doma. Já osobně žádnou školní jídelnu v okruhu sto kilometrů opravdu neznám. Obědy tedy dětem zajišťuje rodina doma.

Co mi tu citelně chybělo, byla školní družina. Je možné si zaplatit tzv. oratorium. Oratorium (původně dům a večerní škola pro chudé chlapce, založené katolickým salesiánským knězem Donem Boscem) je vzdáleně podobný našemu domu dětí. Bývá mimo území školy a vedou ho jeptišky. Jedná se o placenou službu (cca 100 euro měsíčně), kromě pár jeptišek tu působí několik dospělých dobrovolníků, kteří se dětem věnují. Nejdříve s nimi ve třídách píší úkoly a potom si hrají.

Tato služba nefunguje ovšem ráno jako česká družina, a ani těsně po ukončení školního vyučování. Otevřeno mívá od půl třetí do šesti. V šest večer opět musí rodiče či někdo blízký dítě z oratoria osobně vyzvednout. Tady pomáhají hlavně prarodiče a příbuzní. Rodiče, pokud pracují poblíž, mívají pauzu třeba půlhodinku či hodinu na oběd, a tak frčí autem pro dítě do školy, vyzvednou, hodí domů, dají najíst, odjedou zpět do práce, a jiný příbuzný dítě odveze do oratoria, kde ho rodiče večer vyzvednou.

Všimla jsem si, že když se narodí dítě, tak s ním rodiče obcházejí všechny příbuzné, i hodně vzdálené. Jednak jim tím udělají velkou radost a utuží rodinné vztahy, a druhak si tím pojistí, že když je potřeba dítě někam dopravit, pokaždé se najde nějaký prastrýc či bratránek z třetího kolene, s kterým jsou rodiče v pravidelném styku. Dítě sice může zhruba od třetí třídy samo chodit ze školy i do školy, a může samo dojít i do oratoria, ale vyzvedávat ho mohou jenom rodiče či pověřené osoby. Takže babičky a dědečkové tu pomáhají ze všech sil. My tu širokou rodinu nemáme, takže jsem to obíhala já.

Pokračování vyprávění o italské škole uveřejníme za týden. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.