konference Svět podle Heroine - přijďte se inspirovat, tříbit si názory a taky se bavit

V Německu jsou mobily zlo a knížky cool, popisuje odlišnou kulturu česká maminka

01. leden 2018

Všechny školní úkoly s tužkou a papírem, práce s technologiemi jen v hodinách informatiky a mobil se dětem kupuje teprve, když to bez něj nejde. „V Německu je kultura mobilů celkově úplně odlišná od té české,“ říká Češka Zuzana Popova, která žije s rodinou v německém Frankfurtu a její děti chodí do tamní mezinárodní školy. Přečtěte si, jaké další odlišnosti a zajímavosti v německé škole vypozorovala.

Jak to chodí s mobily ve škole?

Na prvním stupni, kde je ve čtvrté třídě naše Kristina (9), děti mobil můžou mít, ale musí být po celou dobu vyučování vypnutý v aktovce (některé děti pak chodí do družiny a tam se taky s telefonem hrát nesmí). Původně byla ve škole rušička signálu, ale zrušili ji. Na druhém stupni, kam chodí Andrej (11), žádná drsná pravidla ohledně mobilů nejsou, jen ho nesmějí mít zapnutý v hodině. Ve školním řádu se píše, že komu zazvoní mobil, tomu ho učitel sebere, ale Andrej si není jist, nakolik se to dodržuje.

Nakolik jsou technologie zapojené do výuky?

V předškole měly děti každý čtvrtek iPad hodinu, kdy si mohly hrát hry - asi aby se učitelka v tom dlouhém školním týdnu nezbláznila. Od první do páté třídy technologie žádné, zavedly se minimálně v 1. třídě na gymplu, a to jen v hodině informatiky. Ve všech ostatních předmětech se pracuje s knihami a vše se píše tužkou na papír.

Knížka je víc než mobil

V Německu je kultura mobilů celkově úplně odlišná od té české. Mobily jsou zlo a knihy jsou cool. Všechny děti, co známe, mobily sice mají (mobil většinou dostaneš, když začneš chodit domů sám ze školy), ale chápou, že na něm můžou trávit jen omezený čas. Děti v našem okolí si čtou, chodí do knihoven, čte se i ve škole, někteří učitelé dětem o přestávce ke svačině předčítali romány.

Ve škole, kam chodí naše děti, mají velkou knihovnu, každá třída tam tak dvakrát za měsíc zajde a děti si půjčují knihy. Škola je také zapojená do celoněmeckého programu antolin (antolin.de), kde třídy sbírají body za přečtené knihy a soutěží o nejsečtělejší třídu. Technologie vůbec nefrčí. Když už, tak jako pracovní nástroj, ne pro zábavu.

Tím nechci říct, že na tom naše děcka nejsou přilepená denně aspoň hodinu. Sjíždějí videa na youtube, ale mně to nevadí, já jsem zas milovala Beverly Hills. Jsem v klidu, protože vím, že to nemají nijak chorobně. Chápou, že mobil je jako oheň – dobrý sluha, ale zlý pán. A třeba v posteli si fakt vždycky čtou nebo píšou nebo kreslí, aniž bychom to museli nějak vynucovat.

Myslím, že je to hlavně tím, že ani my před nimi mobily moc neosaháváme. Nemáme doma ani počítač, ani iPad, oni to moc neumí ani s počítačem, nejsou na žádných sociálních sítích. Mobily dostaly loni, když jsem nastoupila do práce a byly po škole sami doma. Ale dostaly jen nějaké šunky bez dat a bez paměti.

To všichni naši čeští kamarádi koupili děckám mobily děsně brzo a z mého pohledu úplně bez důvodu.

Výuka je komplexní a propojená

Nemám úplně jasnou představu, co přesně se ve škole děje, ale co je mi fakt sympatické, je, že mají do 5. třídy jen jednoho učitele (střídají se někdy po roce, někdy po dvou), který je vyučuje všechny předměty v tematických celcích. Někdy je ten tematický celek primárně historický, jindy přírodovědný nebo zeměpisný, ale je na to nabalené všechno ostatní (hudebka, výtvarka, literatura atd.), takže mě děti okouzlují tím, jak chápou vztahy mezi věcmi, které já jsem třeba do třiceti viděla odděleně.

Učí se myslet a vyjadřovat názor

Už od první třídy mi škola našich dětí připomínala gympl. Učí je myslet, nechají je vyjádřit se. Trochu jim vymývají mozky evropanstvím a Evropskou unií, ale to mi nevadí, protože to souzní s mým přesvědčením.

Domácí úkoly nás neštvou

Na prvním stupni úkoly mají, ale velmi málo a nikdy ze dne na den. V pátek a před prázdninami úkoly dokonce dostávat nesmějí. Na gymplu (tj. na druhém stupni) systém žádný není, úkoly se dávají ze dne na den i z týdne na týden podle potřeby, a jejich neplnění se projevuje na celkové známce studenta z daného předmětu.

Škola, kam naše děti chodí, je dost akademická a odpovídají tomu i nároky a očekávání učitelů.

Já vidím smysluplnost úkolů pouze v tom, že se děti naučí zodpovědnosti plnit své povinnosti, ať už jsou jakékoliv. Takže mě úkoly neštvou. Co nemám ráda, je, když mají do školy donést něco, co nemáme doma, a děti mi to řeknou v neděli večer.

Elitářská atmosféra

Atmosféra je na můj vkus elitářská, je to výběrová škola, všichni jsou z bohatých rodin a chytří jak rádia, koneckonců mají často rodiče, kteří si myslí, že jsou pupek světa a že můžou do všeho kecat.

Jídlo není dobré

Obědy mají, ale nechodí na ně, protože škola nemá kuchyň a jenom ohřívá dovážky pro téměř 1500 dětí, což je prostě nechutné. Beru to tak, že zodpovědnost za jejich mozky má škola, ale za jejich žaludky my, a jsem s tím smířená, i když je to práce navíc.

Kroužky organizují rodiče

Naše děti na žádné kroužky nechodí. Nechtějí a my je nenutíme. Každý z nich hraje jen na nástroj – Andrej pátým rokem na piano a Kika třetím rokem na příčnou flétnu. Učitel dochází k nám domů. Oba to milují a denně dobrovolně cvičí.

Jinak by mohli chodit na kroužky, které nabízí škola, ale ty dobré bývají obsazené tak hodinu po tom, co se otevře registrace. Zajímavé je, že je neorganizuje škola, ale sdružení rodičů, které provozuje i školní autobus nebo kantýnu. Účast ve sdružení rodičů je povinná, pokud chceš využívat jejich služby.

Kroužky, na které by děti mohly chodit v sousedství, jsou zas nastavené podle potřeb dětí ze státní školy, kterým končí vyučování dřív, takže naše děti by je stejně nestíhaly.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.

Popup se zavře za 8s